Spontánní organizování se proletářů za rakousko-uherské monarchie 1918-1919





Úvod

V předešlých 40 letech stalinisticko kádárovského kapitalismu se vyhlášení Maďarské republiky rad, k němuž došlo 21. března 1919, považovalo za posvátný den. V současné epoše liberálního kapitalismu jsme přešli k opačnému extrému, takže se o tomto úkazu hovoří jen v nejhorších invektivách. Obě strany však ve skutečnosti představují buržoazní pohled, a to bez ohledu na jejich zdánlivě kontrastující názory. Jedna skupina vysvětluje řetěz událostí na základě skutků historických postav, zatímco druhá nevidí proces, ale jen ostře oddělená období. Prohlašuje, že občansko demokratická republika vznikla 31. října 1918, zatímco 21. březen představuje počátek komunistické společnosti. Takto chce z dějin vyrvat permanentní třídní boj proletariátu a zachovat tak svoji existenci. Skutečnost, že proletariát po tomto datu dále vedl válku proti buržoaznímu systému, zbavuje výročí jakéhokoli významu. Výše zmiňované bezvýznamné události nepřinesly proletářskému hnutí žádný pozitivní výsledek, nýbrž právě naopak.

Co se tedy onoho dne stalo? V noci 20. března navštívili někteří vůdcové MSzDP (Maďarská sociálně demokratická strana) Bélu Kuna, tajemníka MKP (Maďarská komunistická strana) v jeho vězeňské cele. Přizvali jej, aby se stal součástí sjednoceného vedení. Buržoazie tak vytáhla z rukávu další eso proti erupci revoluce. Tato mladá tzv. komunistická strana však ještě neztratila důvěru proletariátu. Cíl byl prostý: porazit globální revoluční vlnu, která se hnala i Maďarskem. Komunistická strana měla až do poslední chvíle stát za proletariátem, centralizovat boj a zmařit rozvoj autonomního revolučního vedení dělníků. Měla organizovat dělníky ve stranu a zničit kapitalistický systém, demokracii a dělnickou společnost za použití násilné diktatury proletariátu. 21. březen se tak změnil ve zvláštní den, kdy proletariát zjevně naplnil cíl dosažení komunistické společnosti. Možná, že si dělníci mysleli, že to zní dobře, ale jaké byly imperativy a dekrety „revolučního komunistického vedení“?

Tyto dekrety hovoří o ochraně majetku, o pořádku, o práci – ani v nejmenším je nelze označit za revolučně komunistické. Dělnické hnutí však nešlo porazit jen tak snadno. Proletariát stále disponoval ohromnou silou, které se jako klacku bohužel chopilo buržoazní kontrarevoluční vedení (v důsledku absence nezávislého vedení).

Nehledě na buržoazní vedení, povedlo se proletářům mnoho revolučního: sabotovali pracoviště, rabovali a nemilosrdně či bez jakýchkoli idiotsky omezujících humanistických zásad likvidovali všechny buržoazní živly, které se objevily v dohledu. Bez autonomní centralizace ale nemohli zničit stát, který se prohlásil za správce veřejného vlastnictví. A tak namísto diktatury revoluční dělnické strany, jedna politická strana hrála leninistickými prostředky úlohu proletariátu. Stát sílil a intenzivněji redukoval moc dělnictva. Po 133 dnech sociální demokracie dohrála svoji usměrňující úlohu a zuřivý horthyovský teror vyhladil malou revoluční minoritu, která zůstala aktivní. Politické dějiny Republiky rad nebyly ničím jiným, než pokračováním pokusů sociálně demokratické buržoazní kliky izolovat anarchistické-komunistické hnutí, kterému se navzdory jeho radikalismu dostalo neblahého poučení o vlastní schopnosti kompromisu.1

I. Zöld Gárda (Zelená garda)

Následuje článek nazvaný „O Zelené gardě“, který se 28. září 1918 objevil v Szociális Forradalom (Sociální revoluce).2 Vychází z článku s titulkem „Revoluční bandy v Chorvatsku“.

Pokračující boj s patrolami a četníky v monarchii znovu a znovu s narůstající krutostí přináší smrt. Dokud budou vojenské soudy popravovat dezertéry, dokud budou rozkazy překračovat zákon, střílet lidi na místě, pronásledovat vojenské exulanty znechucené válkou až do divočiny, tím houževnatější zběhové budou, tím více lidí se přidá k „Zelené gardě“. Probíhá ozbrojený konflikt s pronásledovanými, ale ne vždy jsou tito poraženi. Naopak, stejně často mohou vést úspěšné útoky.

Tito vojáci Zelené gardy se nacházejí především v Chorvatsku a Szerémségu. Navzdory tvrdosti boje opravdové „revoluční bandy“ bojují proti ozbrojeným dozorcům státní moci. 5. září takováto skupina zběhů napadla kapitána četnictva, Józsefa Radosevicse, a šéfa stráží, Pála Androvicse, když byli na hlídce v oblasti Grabovci. Dezertéři oba četníky popravili a zničili jejich zbraně. Podle oficiálních zpráv 6. září „revoluční bandy“ popravily v Erdeviku četníka Mileho Utyesanovicse. Tato banda rovněž zničila střelné zbraně a výzbroj. Osmého září tatáž banda „o velké síle“ našla ve vesnici Velika Bastaja dva četníky. Jeden z nich hlídkoval po vesnici a druhý zůstal v obecní budově. Tam popravili četnického velitele Miksu Deutsche a pak zastřelili nočního pochůzkáře a obecního policajta. Členové bandy shromáždili všechny zbraně v obecní budově a pak si je odnesli s sebou.

Revolucionáři“ ze Zelené gardy rovněž navštívili malé město Indija v Szerémségu. Na znamení úcty zrekvírovali nesmírně bohatému Jakabu Müllerovi pšeničnou mouku v hodnotě 20 000 korun, čili veškeré jeho zásoby mouky. Bohatý statkář Mihály Motz a jemu podobní zaplatili hrůzostrašným mužům zbožím v hodnotě 100 000 korun, protože moc dobře věděli, že četníci jim na pomoc nepřijdou. Ozbrojení dezertéři rabovali a vymáhali výkupné od každého majetného člověka, kněze, úředníka a bohatého statkáře z Petrovičiče, Karlovčiče, Decu a Kupinova. A to vše v rozmezí jediného týdne.

Takový je popis listu Népszava, který se odvolává na zprávu z Reichspostu. Bez ohledu na cenzorovy nůžky je z informací jasné, že se nejednalo o prosté loupežnictví. Článek nehovoří o zločinecké skupině nebo bandě zlodějů, nýbrž, jak Népszava poznamenává, o řadě událostí, o kterých „soudíme, že jsou závažného politického významu.“3 Ozbrojení dezertéři v Szerémségu nebojovali pouze v sebeobraně na život a na smrt se svými pronásledovateli. Očividně povstávali v ozbrojené revoltě proti utiskujícímu třídně založenému státu, jeho katům a buržoazii. Tam v Szerémségu, kam „revoluční bandité“ ze Zelené gardy vnesli strach, leželo první ohnivé hnízdo otevřeného ozbrojeného povstání v zemích monarchie...

II. Leninovi hoši

Ještě před Republikou rad se v proletariátu organizovala řada teroristických oddílů (např. Zelená garda) za účelem diktatury nad kapitalistickými vztahy a jejich aktivity dosáhly vrcholu během nemilosrdného boje proti buržoazii. Nejslavnější z nich byli Leninovi hoši. Po svém spontánním rozvoji byla tato organizace podřízena Politickému inspektorátu vnitřní bezpečnosti. Jenže za chvíli již inspektorát vůbec nedokázal řídit její aktivity. V jistých akcích se ji dařilo ovlivňovat dvěma komunistických „vůdcům“, Tiboru Szamuelyovi4 a Ottó Korvinovi5 (ale samozřejmě jen tehdy, když to odpovídalo i jejich cílům).

Již samotný vstup Leninových hochů na scénu je opředen legendami. Jejich členové měli následující výbavu: kožené kalhoty, kožené pláště, kožené holínky, ploché vojenské čepice s kšiltem, pušku, pistoli Steyre, bajonet a ruční granát. Skutečná legenda ale spočívá v nemilosrdném boji proti buržoazii. Obecně vzato, společnými silami s místním proletariátem rozbíjeli organizace – například 1. května v Szolnoku, 2. května v Hatvanu, 7. května v Devecseru, 1. června v Dunaföldváru, 21. června v Dömsödu, 22. června v Szekszárdu atd. – a svým dílem tak přispěli k porážce organizované kontrarevoluce. „Maďarská republika rad je i v té nejextrémnější podobě své moci vždy humánnější než ty vlády, které lidstvu přinášejí hrůzy války,“ prohlásil Béla Kun6 ve snaze obrátit proletářský vztek v hnisavý humanismus. Szamuelyho slova však byla Leninovým hochům bližší: „Všude, kde pobíhají a naparují se kontrarevolucionáři, tam je dobijte! Bijte je po hlavách, kdekoli je vystrčí! Kdyby měli kontrarevolucionáři získat navrch byť jen na jedinou hodinu, neměli by slitování s žádným proletářem. Utopte je v jejich vlastní krvi dříve, než zardousí revoluci!“ (Vörös Újság, 11. února 1919).

Samozřejmě, že samozvaně komunistická Revoluční vládní rada na některých místech vedla proti akcím Leninových hochů mohutné ozbrojené útoky. „Rozsudky prováděné v rozporu se zákonem a dekrety a především příšerné vraždy, kterých se někteří dopouštějí bez souhlasu vlády, o zločinech svobodných brigád a maximalistů v armádě nebo Rudé gardě ani nemluvě. Tyto kriminální aktivity jsou prvně a především proti zákonům revoluce. Poskvrnily čistotu revoluce. Revoluce ani revolucionáři se nehlásí k odpovědnosti za tyto činy,“ napsal Vilmos Böhm7, vojenský komisař vlády rad. Maximalisté se tím však nedali odradit. Pod vedením Józsefa Csernyho8 stále ovládali pevnost Batthyány v nejrušnější části hlavního města. Na branách pevnosti se skvěl nápis „Teroristický oddíl Revoluční vládní rady“. Vládní činitelé na to hleděli s úžasem. Nikdy žádné takové organizaci podobný status nepropůjčili a jestliže některý činitel o jejich aktivitách věděl, pak jistě neočekával takový výsledek. 3. května dvojice ocelářů s vědomím Csernyho zabila Istvána Návaye a Bélu Kise, městského úředníka, a osm dalších příslušníků buržoazie. Jejich smrt zděsila zejména vládu, protože navzdory svému panskému postavení měli silně demokratické cítění a neúčastnili se kontrarevolučních aktivit či to alespoň tvrdili. Za incident se vláda brzy pomstila a pachatele popravila. Dekretem oznámila, že každou živelnou maximalistickou akci okamžitě potrestá. Povinnost udělovat tresty svěřila sociálnímu demokratovi Józsefu Haubrichovi, jenž byl šéfem městské vojenské policie.

Další hlavní aktivitou maximalistů bylo braní rukojmích. Tento druh činnosti je jinak spíše neplodný, ale Leninovi hoši se dopustili zásadní chyby, když se zcela neseparovali od vlády, a tak rukojmí začali brát na rozkaz Ministerstva politického vyšetřování. Nicméně stojí za zmínku, že v některých případech překročili vládní vliv. Proto vládní rada 24. května zakázala brát rukojmí. Zajímavou skutečností je, že k největšímu osvobození rukojmích nedošlo díky zásahu pravicových sociálních demokratů, ale díky úsilí Bély Kuna, vůdce KMP, jenž ze spárů Leninových hochů zachránil několik šlechticů.

Začátkem července se „leví“ komunisté začali nezávisle organizovat za účelem vytvoření nové nekompromisní komunistické strany. Tato iniciativa nalezla stoupence ve členech rady Borough I a dělnické rady Borough IV, ve Ferenci Starkovi, Fülöpu Englanderovi, Ottó Deménym, ve dvou ukrajinských revolucionářích (Jefimovovi a Jukelsonovi), v Ottó Vargovi a dalších anarchistech, ale i v Szamuelym a jemu věrném oddílu Leninových hochů. Organizace se nikdy nedostala za stádium diskusí a plánování. Szamuely chtěl začít vydávat noviny s názvem Kommunista (Komunista).

Jefimova a Jukelsona oficiálně vyslal Rakowski, aby organizovali ruské válečné zajatce pro Republiku rad. Oni však tyto aktivity překročili a do země vstoupili ve zvláštním vlaku a agitovali proti vládní radě. Organizovali lidi proti vládě i na venkově, v Abony a Sátoraljaújhely. „Leví“ komunisté prohlašovali, že v Maďarsku není žádná diktatura proletariátu, ale spíše kapitalistická diktatura. Dále tvrdili, že je třeba odtrhnout nižší revoluční vedení, sociální demokraty a reformátorské křídlo KMP od Bély Kuna. 20. července Kun (který i jinak stupňoval úsilí proti Szamuelyho radikalismu, které bylo doposud neúspěšné) tuto organizaci potlačil. Mnozí její členové byli popraveni a oba Ukrajinci byli hozeni do Dunaje. KMP se snažila Szamuelyho aktivismus zatlačit do pozadí, ale udělat něco více se neodvažovala, jelikož měl ve straně velký vliv. Ozbrojená sekce Leninovi hoši byla koneckonců také její součástí. Stojí za to uvést historickou poznámku, že Kun, který se jako sociální demokraté vydával za důsledného a pevného revolucionáře, roku 1934 prohlásil: „Sice opožděně, ale přece jsme začali hnutí, které nová komunistická strana kádrů tajně a ilegálně řídí směrem ke skutečné integraci.“

Snahy o rozpuštění (bude-li to nutné, i za pomoci ozbrojeného boje) oddílu Leninovi hoši se objevily již ve chvíli jeho zformování. 30. dubna vydal Böhm rozkaz, v němž se říkalo:

Opakovaně jsem upozorňován, že částečně jménem některých velitelů a částečně některých dělnických a vojenských rad se v oblasti jejich vlivu verbují a formují skupiny typu teroristických oddílů, místních rudých oddílů a jiných. Využívají různých ozbrojených sil a dekretů revoluční vládní rady k účelům, k nimž původně nebyly určeny. Nikdo kromě vojska a komisariátu vnitra nemá právo verbovat žádné skupiny na základě dekretů revoluční vládní rady. Jakákoli jiná forma verbování může i přes nejlepší úmysly snadno posloužit cílům kontrarevoluce. Nařizuji tedy, aby byli v oblastech působnosti armády nebo Rudé gardy okamžitě rozpuštěny všechny ostatní organizované vojenské formace, tzv. oddíly politického teroru či jinak nazvané skupiny. Všichni jejich vojáci budou povoláni do jednotek Rudé armády. Kdo by v budoucnu formoval takovéto maximalistické oddíly politického teroru nebo kdo by je vedl či se jich účastnil, bude okamžitě a neprodleně postaven před vojenský soud...

19. května byli Leninovi hoši oficiálně rozpuštěni. 23. května se Böhm stal terčem neúspěšného pumového útoku ze strany Csernyho skupiny.

Böhm totiž transparentně nastolil téměř dokonale buržoazní pohled na sovětskou diktaturu proletariátu:

Diktatura proletariátu vycházející z vůle většiny dělníků znamená, že jí vytvořené zákony je třeba aplikovat jako panující pořádek. I ti nejfanatičtější stoupenci diktatury uznávají, že pouze prostřednictvím zákonů, dekretů a předpisů stanovených proletariátem mohou legálně zvolení zástupci proletariátu praktikovat jeho diktaturu, a to nikdy proti jedincům, nýbrž proti buržoazii jako třídě.

Již dříve autonomní síly proletariátu napadaly tuto podobu sociálně demokratické politiky, která se jen snaží dělníky změnit v povolné, volící občany:

Ministr vnitra Vince Nagy9, toto neomalené dítě, nařídil pogrom proti Rudým novinám. Jeho vlastní státní tajemník Péter Ágoston je v Székefehérváru s kontrarevolucionáři, kteří si otevřeně přejí restaurovat monarchii. To jej však ani v nejmenším nezneklidňuje. Kontrarevoluce otevřeně a rozhodně antiproletářským způsobem zvedá hlavu. A on se nezajímá a neptá, zda tento tajemník patří k sociálním demokratům nebo ke komunistické straně. Nesleduje, zda naslouchá slovům apoštolů třídní kolaborace či zda chce dělnický – tj. revoluční třídní – boj a zda chce buržoazní třídě odzvonit umíráček. Buržoazní masa nechce žádnou spolupráci. Demokratický stát se již buržuji jen hemží a není žádným tajemstvím, že ti by rádi zavedli svoji vlastní diktaturu. Kontrarevoluce ukazuje, kam vede demokracie. Ministr vnitra nařizuje pogrom proti komunistickým revolucionářům a sociálně demokratický státní tajemník se vrací ze Székesfehérváru do Budapešti a přiváží s sebou bič hraběte Károlyiho, biskupa Prohászky, Széchenyiho, hraběte Czirákyho, kléru a vládních činitelů. Vince Nagy, tento drzý fracek, neváhá, když je třeba nařídit pogrom proti komunistickým revolucionářům. Ale státní tajemník Péter Ágoston se do Budapešti nevrací s hlavou hraběte Józsefa Károlyiho ve svém cestovním kufříku. Poučení: proletariát se může osvobodit jedině sám a jen samotné masy mohou zničit buržoazní kontrarevoluci. Proti kontrarevoluci je jen jediná záruka: další pokračování revoluce a neustálý revoluční třídní boj až do úplného zničení buržoazie a nastolení diktatury proletariátu a dále až do konce všech třídních rozdílů, až do socialismu. Obranou revoluce je jedině ozbrojený třídní boj proletariátu. Ozbrojujte se! Dělníci, do zbraně! Kontrarevoluci, která již přináší své nejlepší ovoce, nadále nelze zardousit v plenkách. Přesto ji je třeba vyrubat i s kořeny. Nelítostně ji vyhubte, zničte kontrarevoluční buržoazii, protože jinak zničí ona vás. Nechcete-li cedit jen svoji vlastní krev, prolévejte krev kontrarevolučních banditů. Dělníci, ozbrojte se! Cožpak pro vás Salgótarján10, Tiszadob11, Makó12 nebyly dostatečnými varovnými znameními? V Székesfehérváru se již otevřeně snaží vrátit starý systém, přičemž spoléhají na vládu, která nařídila masakr dělníků, že je ochrání před proletariátem. A ta je rozhodně nezklamala. Na székesfehérvárské radnici nedal komisař šanci mluvit nikomu, kdo by se stavěl proti hrabatům, biskupům a návratu monarchie. Řečníka podporujícího republiku nechal pověsit. Ministr vnitra, Péter Ágoston, se vrátil do Pešti, aby podal zprávu pachateli pogromů, Vincu Nagyovi, vrchnímu székesfehérvárskému komisaři. K čertu s tímto systémem buržoazní demokracie, který posiluje kontrarevoluci. K čertu s parlamentním republikánstvím, které znemožňuje nezávislou aktivitu proletářských mas. Ať žije sovětská republika dělníků, vojáků, rolníků a zemědělské chudiny, která jediná zajistí moc vykořisťovaných. Stát proletářů ve zbrani – to je hráz proti kontrarevoluci! Dělníci, do zbraně proti kontrarevoluci a za moc dělníkům, vojákům a chudým rolníkům! Proletáři, do zbraně! (Tibor Szamuely, „Proletáři, do zbraně!“, 6. února 1919)

Po kontrarevolučních aktivitách z 24. června zazněl ještě mocněji Csernyho hlas:

Diktatura proletariátu je v nebezpečí! V Budapešti zuří kontrarevoluce a jaká bude cena triumfu mých lidí... Poslední tři dny ukázaly, že se musíme brodit s krvavýma rukama a že kontrarevoluci je třeba utopit v krvi. Je třeba zorganizovat kulometný oddíl Rudé gardy. Za tímto účelem žádám z 200 členů, 80 vyšetřovatelů, 35 pohraničních hlídek a 25 lidí do sboru. Je nutno vybavit je 16 děly, 12 kulomety a dalšími střelnými zbraněmi. Dejte jim k dispozici odpovídající budovu. Já převezmu velení a sám si muže vyberu. Po zformování oddílu nám předejte i dunajskou flotilu. Být či nebýt – to je, oč tu nyní běží! Neváhejme a chopme se pevně otěží.

Zastávali rozhodný postoj proti sociálním demokratům. Během nudných hodin v pevnosti Batthyány si častokrát zpívali, „šéfredaktore Jakabe, hlavu ti usekneme.“ Přirozeně, že svůj hněv nedávali najevo jen takto „humanisticky“. Podnikali pumové atentáty na různé sociálně demokratické politiky jako třeba Kunfi, Erdélyi, Rónai atd. Výše jmenovanému Welteru Jakabovi, šéfredaktorovi sociálně demokratického listu Népszava (Slovo lidu), zaslali následující dopis: „Zbývají ti dva dny. Dávej si pozor, protože tvé dny jsou sečteny. Zamlžily se ti asi brýle, ale až prohlédneš, dáš se okamžitě na útěk.“ Při jedné příležitosti (zdroj neuvádí datum) vláda vyslala kohosi jménem Vadász, který pečoval o nahromaděné cennosti v Park clubu. Vadász zabránil dělníkům v přerozdělení těchto cenností. A Leninovi hoši po dlouhém zajetí zabránili Vadászově propuštění z pevnostního vězení. Daly by se o něm napsat i jiné příběhy, z nichž by žádný nebyl zcela spolehlivý. Tato otázka však může být důležitá jen pro historiky.

Jádrem věci je nezávislá povaha revolučního řízení skupiny. Bylo by chybou uvádět pouze pozitivní výsledky hnutí. Je faktem, že proletariát v této revoluční vlně markantně figuroval jako avantgarda. Stejně tak je skutečností, že dělníci byli těmi nejradikálnějšími živly. Ale stejně jako celá globální revoluční vlna z let 1917-1923 ani oni se nemohli zcela odpoutat od bolševismu. V určitých případech však objevili kontrarevoluční povahu bolševismu a dokonce ji překročili. Jenže nedokázali tohoto vnitřního nepřítele doopravdy identifikovat, takže do jejich celkového směřování se integrovaly také iluze. Lze jim vyčítat, že zatímco sovětská vláda přednostně podporovala (historickou) pravicovou sekci sociální demokracie, oni důvěřovali nepříliš odlišné Kunově straně. Nechali tak ve svých řadách prostor bolševické a leninistické ideologii. Těžko o nich můžeme vynést nějaký absolutní soud, neboť Republika rad i hnutí Leninovi hoši byly potlačeny 1. srpna, nebo-li po pouhých 133 dnech. A to je příliš krátká doba, než abychom mohli očekávat, že si uvědomí kontrarevoluční charakter bolševismu (hlavně proto, že mnozí dělníci v bolševismus silně věřili).

Ačkoli je historie ještě nedocenila, můžeme říci, že Szamuely a Leninovi hoši by se bývali během několika málo měsíců odvrátili od politiky KMP, pro kteroužto tendenci existují důkazy. Není tudíž náhoda, že po kapitulaci zůstali Ottó Korvin, Szamuely a Leninovi hoši v Maďarsku, aby dál bojovali, zatímco stranické vedení uprchlo (Csernyho skupina plánovala, že až do příchodu příznivější revoluční situace bude v Bakonyjských horách provozovat banditismus). Proto mnozí z nich zahynuli během bílého teroru.

Kdekoli kontrarevoluční hydra pozvedla svoji hlavu, tam jsme se vší silou a rozhodností zintenzivnily naše úsilí na obranu proletářské moci. Neúnavně jsme potlačovali kontrarevoluční pokusy, ale bohužel jsme nemohli zabránit pádu první Maďarské republiky rad, jenž nebyl zapříčiněn jen našimi vlastními skutky. Neúspěch lze částečně připsat nedostatečné důslednosti a rezolutnosti diktatury proletariátu v postupu proti nepříteli lidu. Pravicoví sociální demokraté od samého začátku jednali s minulým režimem a zahraničními imperialisty v rukavičkách. Böhm, Kunfi a jejich soudruzi při každé příležitosti zachraňovali kontrarevolucionáře a kdykoli nepřátelé mařili naše životy, mluvili o humanismu. Vší silou se snažili spoutat pěst proletariátu, aby nemohla udeřit mocněji. Vedli útoky proti soudruhovi Szamuelymu a jeho skupině a horlivě na nás kydali špínu... Zůstal tam i Böhm a my jsme zatím na radnici vyřizovali naše záležitosti. Pak k nám Böhm přišel a vyděsil soudruha Tibiho svým pesimistickým proslovem. My i Tibi jsme s tímto proslovem tolik nesouhlasili, že následně vznikl velký spor a Böhm pak po Tibim promluvil i na pozdější schůzi. To, že Tibi předtím tak dobře vyjádřil svůj názor, mu přišlo nepodstatné. A když Böhm odešel, soudruh Tibi dodal, že dělníci potřebují upřímné a prosté soudruhy a nikoli právníky, kteří jen žvaní a nic nedělají. Poté jsme dál jednali ve vlaku. Náš téměř nezapomenutelný soudruh Kerekes Árpád13 poznamenal, že s tímto typem projevů musíme více bojovat, stejně jako s nepřítelem a že na pomoc ze západu čekáme marně. Tzv. vedení proletariátu neusiluje o boj, protože se jej bojí. A co by se stalo, kdyby už nebyli vůdci. Na to soudruh Tibi řekl: „Nešli jsme s nimi do sovětské vlády dobrovolně a odcizení těchto vůdců od zájmů dělnického hnutí má zásadní význam.“ (paměti Antala Gábora14).

III. Další zajímavý dokument

Nikdy se neohlížejte!“, Miskolci Munkás (Miškolcký dělník), 1. července 191915

Panují-li stále úzkoprsé názory a existuje-li ještě pořád nadějeplná buržoazie, pak na ně stokrát zakřičme: „Již není cesty zpět!“ Jsou-li mezi námi stále takoví lidé, pak nechť si nikdo z nich nedělá marné naděje a nechť se nikdo nezaobírá krásně vymalovaným obrázkem návratu. Demokracie, ať už „buržoazní“ nebo „sociální“ již nenalézá zastánce. Nechť se zamyslí nad minulostí ti, kdo si při absenci revolučního požáru stále přejí koketovat s demokracií založenou na humanistických ideálech. Ty nejodpornější akty minulosti, vykořisťování, formování národních třídně založených států a imperialistické války mezi nimi – to vše se dělo s požehnáním demokracie. Mějme tedy jasno v tom, že demokracie chápaná humanisticky, jak rádi prohlašují nepřátelé diktatury proletariátu, není nic jiného než podvod a kopa lží. Takové je poučení z minulosti. Trvejme tedy na tom, že každý návrat do minulosti, ať bude mít jakoukoli podobu, nepovede k sociální demokracii, ale opět k té nejúplnější diktatuře buržoazie. Nezapomínejme nikdy, že dnes je tím nejnebezpečnějším krycím jménem a minovým polem skrývajícím kontrarevoluci pojem sociální demokracie. Mějme se na pozoru! Ti, kdo dnes mluví o demokracii jakkoli úlisně svatými slovy, jsou úhlavními nepřáteli dělníků. A dávejme si pozor na kontrarevoluční provokatéry, protože jakmile nahlédnete pod jejich proletářskou rudou masku, poznáte, kým ve skutečnosti jsou. Ustavení Republiky rad vyjadřuje principy vnitřní demokracie proletariátu. Nebudeme ale snášet infiltraci tohoto krycího jména do řad proletariátu a uzurpaci tohoto stavu věcí kontrarevolucionáři, kteří si přejí obrátit kormidlo zpět k demokracii, která dříve upoutávala opravdový proletariát a nyní mu má být nanovo předhozena. Proletariát v samém svém srdci usiluje o co nejúplnější demokracii. Proletariát do svých řad přijímá každého, kdo v duchu odmítne principy vykořisťování, čímž se proletarizuje a staví se ve společnosti do postavení dělníka. Běda však těm, kdo žijí z velkorysosti proletariátu, běda těm, kdo se poté, co se prohlásí za proletáře, snaží využít dobré víry dělníků k pokračování v machinacích zevnitř, když bylo patrné, že z vnějšku selhaly. Dělníci jsou dnes velkorysí a mají dobrou víru. Záleží na nich, zda to bude pokračovat. Zejména však varujeme ty nováčky, kteří prosazují krycí jméno demokracie, i když hovoří „jen“ o vnitřní demokracii proletariátu. Tu vybudují sami staří veteráni bojů a nepotřebují žádnou pomoc, jež může snadno ukrývat buržoazní úmysl. Žádného obratu zpátky není a ani být nemůže!16



Vysvětlivky

OKP – Oroszországi Kommunista Párt (Komunistická strana Ruska)

MSzDP – Magyarországi Szociáldemokrata Párt (Sociálně demokratická strana Maďarska)

KMP KB – Kommunisták Magyarországi Pártjanak Központi Bizottsága (Ústřední výbor Komunistické strany Maďarska)

M. Horthy – v rakousko-uherské monarchii byl za první světové války kontra-admirálem. 1.-3. února 1918 vedl jednotky proti vzbouřeným námořníkům a vojákům v Kotoru (námořní základna monarchie). Během mezinárodní intervence proti komunistické revoluci organizoval maďarské reakční síly v Szegedu. V letech 1920-1945 nacionalistický, fašistický správce Maďarska.



1Tato naivita může vzbudit jedině naše sympatie. V letech 1918-19 totiž nemohli vidět věci, které my dnes můžeme konstatovat při zpětném pohledu, takže je nemůžeme soudit jako chybující. Na jedné straně se po celém Rusku již v roce 1918 vedly proletářské boje proti bolševikům (např. vzpoura levicových námořníků nebo machnovské anarchistické-komunistické hnutí). V Německu takovéto komunistické síly téměř již od Zimmerwaldu napadaly bolševicky laděnou skupinu a Konfederaci Spartakus a později bolševickou KPD. Mimo jiné tu například byli Johann Knief, Otto Rühle, Appel, J. Borchardt nebo brémští levicoví ISD (Internacionalističtí socialisté Německa), KAPD (Komunistická dělnická strana Německa), AAUE (Všeobecná asociace a unie dělníků). Na druhé straně, proletářští bojovníci nejsou nenapadnutelnými hrdiny, ale prostě jen bojovníky. Právě proto bychom jejich boj nepovažovali za nějak zvlášť hodný studia (jako boj hrdinů leninistických a stalinistických dějin), kdyby jejich skutky nepřinesly určité důsledky. Sami tak můžeme využít jejich zkušeností. Revoluční boj proletariátu se stává nepřetržitým, jsou-li aktivity soudruhů, kteří se jej účastní, pod neustálým drobnohledem. Zjevně teoretická činnost se tedy stává přímo součástí praxe.

2Od 3. dubna 1918 byli redaktory Szociális Forradalom Béla Kun a Tibor Szamuely. Tyto noviny vydávala maďarská frakce OKP v Moskvě.

3Je třeba poznamenat, že článek v Népszava (18. září) nebyl Zelené gardě nějak zvlášť nakloněn. Mírněji ji charakterizoval jako „ničemné zlosyny“. Ještě významnější však je, že proletariát se otevřeně postavil proti veškerému vlastnictví, když zabíjel lupiče, plenitele a vykořisťovatele. Aniž by mávali rudými prapory, byli stokrát „revolučnější“ než kdy byl všechen na rudo natřený, revolučně znějící, buržoazní bolševismus (jenž byl každopádně kontrarevoluční). Je třeba na to upozornit, protože pisatelé ze Szociális Forradalom rovněž chtěli čtenáře ujistit, že Garda nebyla revoluční jednoduše díky svým vlastním činům, nýbrž díky politickým manévrům, jež se za jejími aktivitami skrývaly. Takto si autoři novin přáli odhalit, že tito proletáři, kteří „pouze“ kradou a rabují, jsou jen obyčejní zločinci. A tak si mohli nárokovat mravní nadřazenost, která je opravňovala zasáhnout do boje a vést jej: „nejde jen o egoistický zájem, ale o zájem na zlepšení společnosti,“ konstatovali pisatelé. Jako všichni moralisté tudíž odvozovali procesy z vědění a nikoli ze života (podle lekcí komunistického vědění). Samozřejmě, že by bylo chybné prohlašovat, že v boji za revoluci dostačuje spontánní síla proletariátu. Kromě živelné akce je tedy velmi důležité mávat rudými a nikoli jen národními prapory. Je tedy důležité, aby proletáři znali důvody toho, co dělají. Jenže toto uvědomění jim nevštípí jakási vyšší moc či nějaká forma elity, nýbrž boj a každodenní život proletariátu. Jinými slovy, takovéto vědění vychází z proletariátu samotného. A právě to bylo hlavní charakteristikou autonomního organizování se Zelené gardy.

4Novinář Tibor Szamuely (1890-1919) byl před první světovou válkou členem MSzDP. Roku 1915 skončil v ruském vojenském vězení. Ve vězeňském táboře byl velmi aktivní jako revoluční agitátor. Po bolševickém puči v listopadu 1917 se stal členem OKP a jedním z vůdců maďarské skupiny. Byl v redakční radě maďarskojazyčného listu Szociális Forradalom. Byl jedním z organizátorů internacionalistických skupin bojujících proti intervencionismu z vojenského vězení. V lednu 1919 se vrátil do Maďarska. Tam se stal členem KMP KB a redaktorem Vörös Újság (Rudé noviny). Až do samého konce se stavěl proti krokům směřujícím ke koalici MSzDP a KMP. Poté, co byla 21. března 1919 vyhlášena Republika rad, získal post vicekomisaře pro vojenské záležitosti. Jeho povinností bylo likvidovat kontrarevoluční hnutí za frontovými liniemi. Mnohokrát byl odvolán za své údajné excesy. Tehdy mu podstrčili zodpovědnost za řadu sociálních aktivit (organizování prázdnin na Balatonu pro dělnické děti, řešení bytové otázky). Po debaklu Republiky rad mu rakouská sociálně demokratická vláda odmítla udělit azyl, protože patřil k vedení Republiky rad. Zabili jej buď rakouští, nebo maďarští pohraničníci, když se pokoušel uprchnout ze země. Szamuelyho bychom opravdu neměli zmiňovat odděleně od Leninových hochů, jelikož i on důsledně hubil buržoazní živly ve spolupráci s teroristickým oddílem.

5Ottó Korvin (1894-1919) byl roku 1917 zaměstnancem soukromé firmy, bankovním úředníkem, a následně se zapojil do práce levicové části Národního svazu finančních úředníků. Byl členem antimilitaristického Galileiho kroužku, který v roce 1918 vedl spolu se svojí skupinou syndikalistických dělníků (Revoluční socialisté). Jeho skupina šířila letáky volající po zakládání dělnických rad a po revoluci. Usiloval o sjednocení různých komunistických sil, účastnil se zakládání KMP a byl prvním členem KB. Krom toho se stejně jako Szamuely stavěl proti sloučení MSzDP a KMP. Po 21. březnu 1919 se stal řaditelem Politického inspektorátu Ministerstva vnitřní bezpečnosti. S pomocí Leninových hochů dokázal rozdrtit organizování kontrarevoluce. V dřívějších dobách napadal nejen koncept parlamentarismu ale i tzv. „dělnického parlamentarismu“. Intelektuálně byl stejně jako Szamuely levým komunistou, ale vládní rada jej umístila na post, kde skutečně musel bojovat proti reakčním silám. Z této vládní pozice mu nedocházelo, že sama vládní rada je kontrarevoluční institucí. Po pádu Republiky rad jej nechali v Maďarsku s úkolem reorganizovat KMP. Jelikož však byl hrbáč, rychle jej objevili (jak šťastná souhra náhod!) a po dlouhém mučení popravili.

6Béla Kun (1886-1939) byl novinář. Do války se účastnil dělnického hnutí v Cluji/Kolozsváru jakožto člen MSzDP. Za války byl vězněn v ruském vojenském vězení. Později se stal jedním z vůdců maďarského a mezinárodního hnutí válečných zajatců v Tomsku a pak v Moskvě. Byl zakládajícím členem maďarské sekce OKP a jedním z redaktorů Szociális Forradalom. V listopadu 1918 se vrátil domů. Tam se stal jedním ze zakladatelů KMP a později jejím tajemníkem. Byl členem redakční rady Vörös Újság. Byl jedním z hlavních iniciátorů koalice dvou stran (MSzDP-KMP). V Republice rad získal post ministra zahraničí a později byl hlavou Vojenského komisariátu. Zachránil řadu kapitalistů a aristokratů z rukou revolucionářů. Aktivně přispěl k rozbití revoluční dělnické vlny a také byl jedním z likvidátorů Leninových hochů. Dále byl zodpovědný za Szamuelyho smrt. Samotnému se mu podařilo po pádu Republiky rad uniknout do Rakouska a následně nalezl azyl v sovětském Rusku. Tam přiložil ruku ke zničení machnovského hnutí. Jakožto stalinistický vlezdoprdelka byl členem exekutivy Kominterny až do roku 1936. V pravý čas se na sedmém sjezdu Komunistické internacionály začal učit politice lidových front. V roce 1937 byl zatčen a zemřel ve vězení.

7Vilmos Böhm (1880-1949) byl technik a pravicový sociální demokrat. Před válkou byl členem vedení MSzDP. V buržoazně demokratické Károlyho vládě, která vznikla 31. října 1918, se stal ministrem obrany. Od ledna do 21. března 1919 byl ministrem obrany v Berinkeyho vládě. Za Republiky rad se stal hlavou znárodňovacího výboru, vojenským komisařem a vrchním velitelem Rudé armády. Již tehdy byl reakčním nepřítelem proletariátu a takovéto politické tendence představoval až do konce svého života.

8József Cserny (1892-1919) byl ševcovským pomocníkem. Za války sloužil u námořnictva. V roce 1918 odjel do sovětského Ruska, kde navázal spojení s internacionalistickým hnutím. Prošel kurzem pro agitátory a později v prosinci 1918 se vrátil do Maďarska. Začátkem roku 1919 se přidal k námořnímu komandu národní gardy a stal se „vůdcem“ oddílu složeného z dělníků-vojáků a námořníků. Jakožto zakládající člen KMP zodpovídal za obranu ulice Visegrád. Po 21. březnu se stal „vůdcem“ oddílu Leninových hochů o 180-200 vojácích. Po debaklu Republiky rad byl dopaden. Pod nesmírným mučením zradil své soudruhy a vedení republiky mu později říkalo Böhm zrádce. Levicový spisovatel József Lengyel výstižně popisuje všechny tři likvidátory buržoazie: „pro Csernyho je rudý teror nutným dobrem, pro Korvina nutným zlem a pro Szamuelyho je jednoduše nutností.“ Ačkoli všichni tři dobře naplnili své direktivy, z hlediska výše řečeného je pro nás Cserny tou nejatraktivnější postavou.

9Vince Nagy (1886-1965) byl liberální buržoazní politik, jenž byl od 21. prosince 1918 do 21. března 1919 ministrem vnitra. Byl odpovědný za zatčení vedení KMP během února 1919.

101. ledna 1919 vstoupili dělníci ze Salgótarjánu do KMP. 3. ledna dělnická rada vyhlásila, že přebírá moc. Vláda vyslala kontingent, aby revoltu potlačil. 4. ledna začal masakr. Těmto jatkám šéfoval sociálně demokratický předák Károly Peyer a jeho hrůzovláda trvala až do konce března.

11V prosinci 1918 začali chudí obyvatelé Tiszadobu lovit v divočině kolem Andrássyho hradu a na pozemcích jeho obory, a to s povolením místního hraběcího strážníka. V únoru 1919 byli tito rolníci napadeni ozbrojeným oddílem.

12V lednu 1919 se socialisté v Makó snažili vyhnat z města tajnou policii a odzbrojit ji. Kapitán tajné policie v obavě z této akce vybavil své muže strojními puškami, které si vzal od místního kulometného sboru. Vojáci své zbraně ale hledali. Kapitán tajné policie je tedy informoval, že zbraně budou vráceny za 24 hodin. Předáci dělnické rady mezitím zorganizovali ozbrojený kontingent, ale zásoby zbraní obdrželi bez munice. Tajná policie dělníky přivítala palbou a řadu jich zabila. Po této akci rada vyhnala tajnou policii z města.

13Árpád Kerekes (1896-1919) byl soustružník. Za války skončil u námořnictva. V únoru 1918 se účastnil námořnického povstání v Cattaro. V prosinci 1918 vstoupil do KMP. Během Republiky rad byl příslušníkem kontingentu Leninovy mládeže. 29. prosince 1919 byl popraven. „...Když později přišla buržoazní hrozba, cítil jsem nebezpečí a oděl jsem se do černého šatu. S mnoha dalšími bratry proletáři jsme se silným odhodláním bránit ohroženou diktaturu proletariátu zahájili tažení proti výsadám vládnoucí třídy...,“ napsal ve svém dopisu na rozloučenou.

14Antal Gábor (1896-datum jeho skonu zdroj neuvádí) byl zámečník. Z armády odešel v roce 1918 a vrátil se do Budapešti. V lednu 1919 vstoupil do KMP. Během Republiky rad patřil k Leninovým hochům. Cestoval po zemi v Szamuelyho obrněném vlaku. Po pádu Republiky rad byl uvězněn a následně osvobozen francouzským novinářem. Uprchnul do Rumunska a odtud se dostal do Rakouska. Aktivně se pak účastnil rakouského dělnického hnutí.

15Miskolci Munkás byl odpolední list Maďarské socialisticko-komunistické dělnické strany v Miškolci.

16Demokracie, jakožto základ kapitalistické společnosti, je institucí volného trhu se zbožím. Vždy postupuje proti dělnickému hnutí. Nejpozitivnějším aspektem letáku je odhalení kontrarevoluční povahy buržoazní i sociální demokracie. V této „přednosti“ však spočívá i jeho slabina, neboť odlišuje „buržoazní“ formy od „sociálně demokratických“. „Proletářskou demokracii“ nazývá principem svěření, které se organizuje „zevnitř“, čili zdola. Leták prohlašuje, že je proti těm, kdo se snaží ovlivnit „proletářskou demokracii“ z vnějšku a tudíž uvažuje v intencích absolutní proletářské povahy. My si ale musíme uvědomit, že existuje jen jeden typ demokracie, i když jí říkáme různými jmény: dělnická demokracie, socialistická demokracie atd. Nejde ani tak o to, kdo demokracii řídí, jako spíše o samotné demokratické fungování, jež se (pod jakýmkoli názvem) pojí s vykořisťováním. Ať si kdokoli od proletariátu vypůjčil kterýkoli z výše zmiňovaných termínů, vládnoucí třída nezmizela. Naopak, demokracie se oděla do takového úboru, že nesloužila ničemu jinému než obraně soukromého vlastnictví před proletariátem. Z tohoto důvodu musíme konstatovat, že organizovaný boj dělníků je za svobodu, rovnost, demokratické bratrství a nutně vyžaduje odstranění kapitalistické (pracovní) společnosti z povrchu zemského. Proto strážce těchto principů musí podříznout krk různým buržoům skrývajícím se pod rudým hávem (což bude rozhodně příjemná činnost), aby tak lidstvo mohlo na Zemi žít skutečně pospolitým životem bez vládců, tj. bez demokracie.