O roce 1956

(Poznámky o proletářské revoluci z roku 1956 a o Lomaxově knize)




Část první



Úvod

Náš pohled na proletářskou revoluci v roce 1956 není jen soukromým pohledem jedné skupiny. Nevede nás k tomu ani osobní záliba v historii ani snaha o naše zviditelnění. Naším cílem je shrnout zkušenosti a poznatky, stejně tak jako tragické omyly naší třídy. Chtěli bychom zpřístupnit práci Billa Lomaxe a v případě, že to bude nezbytné tak se i kriticky vyjadřovat jak k autorovi tak i k popisovaným událostem. Snažíme se zachytit kontinuitu našeho boje ve chvíli kdy se díváme do budoucnosti s nadějí a vírou v příchod vítězné proletářské revoluce.

O tomto povstání bylo hodně publikováno v několika jazycích (německy, francouzsky, anglicky), ale většina autorů aplikovala na uvedené události buržoazní pohled. Samozřejmě existují i vyjímky napsané proletářskými militanty, které shrnují jejich informace o těchto událostech a zachycují jejich názory, nadšení i hněv. Kniha Billa Lomaxe byla napsána později, což podle našeho názoru snižuje přesnost popisu boje naší třídy. Autor sám je politickým přesvědčením demokrat, což ani nijak výrazně v této knize nezakrývá. Na jeho obranu je na druhou stranu třeba říci, že v době, kdy psal svou knihu, byly základní prameny velmi těžko přístupné a dokumenty, které by ukazovaly na proletářský charakter boje, byly v Maďarsku potlačovány. Tato kniha byla poprvé vydána v Londýně v roce 1976 a poté ji György Krassó přeložil do maďarštiny. Bratr prvního překladatele do maďarštiny, Miklós Krassó, byl sám v průběhu bojů jedním z významných členů dělnické rady Újpešti.1 V době po potlačení povstání Miklós Krassó uprchnul do Londýna, kde navázal vztahy s kruhy Nové levice (např. s New Left Rewiew a jejich trockistickými společníky). V Maďarsku byla první vydání této knihy záležitostí samizdatu. I v současnosti je zde zločinem hovořit o proletářské revoluci. V duchu Kadárovy epochy se snaží obhájci moderní demokracie, stejně jako bolševická buržoazie před nimi, vytlačit na okraj zájmu ty, kteří nehovořili o „chudobě“, „zaměstnancích a zaměstnavatelích“, ale kteří přímo bojovali za zrušení kapitalistické společnosti.

Podle nás je Lomaxova kniha přesnější než jiné podobně koncipované práce, které o tomto tématu pojednávají. Svými demokratickými názory však umenšuje sílu událostí a samozřejmě, že jeho pohled obecně nepřijímáme. Nadto musíme jeho dílo rozšířit, protože nebere v potaz boje, které dům od domu sváděl sebeorganizovaný proletariát, a místo toho se zabývá politiky a dělnickými radami, jejichž historie je dobře známá. V této otázce následuje bolševický pohled na dějiny, podle nějž se obvykle snižuje význam neinstitucionalizovaných skupin, potížistů i rabujících, kteří jsou vyobrazováni jako lumpeni. V jeho knize sice tzv. „děti Pešti“ nejsou vyobrazeny zmiňovaným způsobem, ale autor jim nepřikládá takový význam, jaký skutečně měly. Vzhledem k tomuto aspektu je podnětné nahlédnout do časopisů Mezinárodního komunistického proudu nebo do špinavých trockistických přívalů výmluvnosti. Dobrý soudruh se pozná podle toho, že má členskou průkazku, neboť jinak je to maloburžoazní živel...



Proletářské akce do roku 1956


Na začátku své knihy Lomax píše o stávce, která se konala roku 1953 v Železárnách a ocelárnách Mátyáse Rákosiho. Označuje ji za „první skutečně závažnou stávku“, ale my bychom rádi upozornili na ještě starší události, na boje naší třídy, které byly menšího rozsahu, jako třeba protesty, sabotáže a menší stávky. V srpnu 1946 došlo ke stávkám v Csepeli, Pécsi a Miškolci kvůli reorganizaci a zvýšení cen. Popisy hovořily i o antisemitských podtónech. Boje proti buržoazii se účastnilo i anarchistické hnutí.

O jeho bojích psal Noir et Rouge (podle La Libertaire) č. 4 z roku 1956, přičemž citoval vzpomínky tehdejšího aktivisty: „Dělníci z továrny číslo jedna na Csepelském ostrově, kteří byli nespokojeni v nových komunistických odborech (samozřejmě, že tito „komunisté“ byli bolševici, takže pamětník zaměňuje revoluční trend za kontrarevoluční - poznámka BK), protože ty se chovaly asociálně, začali sympatizovat s naším hnutím jakožto jediným, které skutečně představovalo jejich zájmy. Tou dobou Strana maďarských komunistů prohrála volby a absolutní většinu získala Malorolnická strana. SMK, jejíž moc díky sovětské podpoře rostla, si ale uvědomila, že anarchistické hnutí chce využít své síly ke svržení vlády (v níž měla většinu Malorolnická strana) a k oslabení katolické církve (která byla zprvu nejsilnějším nepřítelem stalinistů). Když si komunističtí vůdci uvědomili nebezpečí plynoucí z anarchistických idejí objevujících se mezi dělnictvem, zasáhli proti nám prostřednictvím živlů Pétera Gábora (hlava tajné policie). Torckói byl zatčen a už jej nikdy nikdo neviděl. Čtyři anarchističtí studenti zahájili z půdy palbu na pochodující rudé - osm policistů zabili - a pak zapálili svoji skrýš a spáchali sebevraždu. V Csepelských závodech anarchisté zorganizovali stávku - první, která se v Maďarsku po osvobození odehrála - ale živly Pétera Gábora ji potlačily dříve, než se mohla rozšířit. 30 dělníků (24 z nich byli anarchističtí aktivisté) bylo na místě popraveno. Chris, který byl stále ještě ve výboru jedné levicové organizace mládeže, se odvážně postavil proti komunistickému tisku a směřoval k jasné roztržce. Byl sice zatčen, ale omylem jej zase propustili a on pak uprchnul na venkov.“

Touto zprávou končí historie anarchistické skupiny. V letech 1948 až 1955 se stále častěji zaváděl úkolový systém, strana vtrhla na pracoviště a kontrolovala své vazaly. Díky „brigádnickému hnutí“ a tzv. „hodinám sebekritiky“ nezůstalo z hnutí dělnické třídy nic než naprosté otroctví. Alespoň bolševická policie si to myslela (víme o jedné továrně, kde dělníci jednu z budov vyloženě označovali za „sídlo ÁVO“).

Roku 1950 byli dělníci vyhozeni z loděnic Óbuda a Ganz, protože se pokusili zorganizovat stávku. Téhož roku v březnu zahájili jeřábníci z Lokomotivky Mávag stávku, protože jim snížili mzdy. V roce 1951 bylo v kispestské textilce zatčeno několik dělníků a obviněno z politického štváčství. V dubnu se objevila nespokojenost v csepelských ocelárnách a válcovnách, v oděvním závodě Budavidék a v květnu zastavili práci dělníci z Lörincské přádelny kvůli nízkým mzdám. Protože dělníci z csepelské automobilky nedostali v prosinci 1951 výplaty, zastavili na pár hodin stroje svojí živelnou akcí. Totéž se odehrálo v továrně Ikarus a další stávky proběhly v Tatabányi a v budapešťském depu Tüker, stejně jako v Salgótarjánu a v Pécsi. Roku 1953 dostala spousta dělníků, kteří byli uvězněni za své „zločiny“, amnestii. (V souvislosti se zatýkáním jsme ještě nezmínili budovu ÁVO na Andrássyho ulici, kde dělníky bili, nebo areál v Recsku, kde byly zadržovány tisíce proletářů.)

Bolševické vedení v letech 1950-51 schválilo nové zákony, aby posílilo pracovní morálku. Přesto však bylo v Mávagu zameškáno 8876 dní, 1580 dní v kelenföldské textilce, 582 dní v porcelánce Drasche a na několika místech došlo k mimořádným sabotážím.

V roce 1954 prohrál maďarský tým finálový zápas s Německem na mistrovství světa ve fotbale. Německo zvítězilo 3:2 (neuvádíme seznam střelců gólů, byť šlo o zajímavý zápas...), což během depresivních pracovních dní jen přililo olej do ohně. Jak řekl jeden komentátor: „politický rozměr prohry dopadl na propagandu systému jako bumerang, protože úspěchy fotbalového týmu mu sloužily jako důkaz, že tento řád je znamenitý.“ Proletáři vyšli do ulic, policie byla vyděšená, ale nakonec demonstraci rozehnala. Momentální výbuch vzteku rychle zmizel, ale příčinou tohoto hněvu a vzplanutí nebyla jen prohra, takže žily dál...



Část II.



Je chválihodné, že Bill Lomax ve své knize zaznamenal události tak, jak skutečně proběhly - jako proletářskou revoluci - a že hned na počátku svého díla zdůrazňuje, že za vývojem hnutí stála dělnická třída a nikoli elita politiků a spisovatelů. Kniha je ale plná velice otravných ideových zmatků, protože bolševickou stranu a její opozici označuje za komunisty, místo toho, aby jasně ukázal, že píše o frakcích bolševismu (samozřejmě, že ve straně byli nějací komunisté, jimž učarovala vize silné monolitní strany, ale pak se probrali ze spánku). Jeho „chyba“ není náhodná, protože autor nechce skoncovat s minulým falešným hnutím dělnické třídy. Takže vychází z aspektu, že demokratické živly bojovaly proti nedemokratickým živlům, antistalinisté proti stalinistům. Jenže to je jen polovina pravdy. Revoluce v roce 1956 vypukla proti bolševické straně a státu, jedním slovem proti kapitalismu, i když dělnická třída měla v hlavě hodně nestrávených ideologií.

V první části knihy Lomax ukazuje obtížnou cestu stranické opozice od taktických manévrů toho žalostného psa Imre Nagye k cílům reformistických intelektuálů. Imre Nagy byl loajální Moskvě i straně, takže byl zpátečnickým živlem i v reformaci. Nepochopil revoluční události, byl jen divákem, odcizenou loutkou. Poté, co jej nosil na ramenou jako novověkého mesiáše, poslal jej dav k čertu. Jakožto „špatný bolševik“ se nechytal. Byl stejný trouba jako „galantní řezník“ Trockij. Celou dobu okouzlovaly hnutí roku 1956 demokratické idoly a díky falešnému vědomí se vztahovalo k moci. Dovolilo křídlu Imre Nagye jednat ve jménu revolučního hnutí. Existuje tak historická analogie mezi rokem 1917, kdy bolševická strana dychtila vlichotit se dělnické třídě, aby se mohla chopit moci, a rokem 1956, kdy jedna frakce bolševiků dělala totéž. V taktických manévrech zvítězil János Kádár, jenž se v pravou chvíli chopil moci a 1. máje 1957 již statisíce účastníků průvodu mávaly stranickému vedení. Proletariát sice bojoval proti demokracii - občas demokratickými nástroji - ale uchovával si iluze o spojení s Imre Nagyem a jeho kroužkem, byť částečně bojoval proti buržoazní politice tohoto promoskevského klauna. Díky tomu existovala spousta demokratických hesel, nacionalistické papouškování slova nezávislost, opomíjel se internacionalismus a zachovávalo se „dvojvládí“. Celkem vzato bylo křídlo Imre Nagye stejným třídním nepřítelem jako Rákosiho či Kádárova frakce. Bolševismus nebyl narušen, takže naše třída se nemusela podřizovat žádné nové vládě.

Lomax dokládá pouze „organizovaný třídní boj“, ať už imaginární nebo skutečný, a nezabývá se dostatečně sebeorganizací proletářských skupin, jak už to levicoví sociální demokraté obvykle činí. Dělá-li na něj na druhé straně dojem heslo „boj o továrny“ a píše-li hodně o dělnických radách, není to náhoda. V další části našeho textu jsme se pokusili jeho práci rozšířit...

Pak zase adekvátně popisuje cestu k revoluční erupci a následné období, ale na konci se pouští do přílišných detailů ohledně Hungaricusovy sociálně demokratické knihy. Podle Hungaricuse bylo správné, že se leninisté v roce 1917 chopili moci a kritiku padesátých let odvozuje ze „stalinismu“. S tím samozřejmě nesouhlasíme. Nedělíme bolševismus na různé etapy, protože se domníváme, že se jedná o monolitní kontrarevoluční směr. Nicméně řada revolucionářů se probrala a opustila jej, byť si následně vytvářeli idealizovanou představu bolševismu, jež byla díky jeho historické realitě neobhajitelná. Na druhé straně však své postoje překročili svojí aktivitou v hnutí (například Mjasnikov, István Angyal).

Na konci Lomax píše o bolševických koncepcích dějin a o úloze strany v událostech. Nedokáže však překročit ideologii „trojjedinosti“ Lenina, Trockého a Stalina. Občas sice cituje Marxe, ale ukazuje tak maximálně, že třídní frontová linie vede mezi zmiňovanými osobami a skutečnými komunisty.

A konečně v souvislosti s historií dělnických rad autor nebere v potaz boje a zkušenosti, jež v nich během několika desetiletí - od revoluční vlny v Německu až po revoluci ve Španělsku, ale i během roku 1968 a dál... - nashromáždilo hnutí komunistů rad.



Portrét revoluční skupiny

Jak jsme již poznamenali, v pracech publikovaných na západě neexistuje mnoho informací o proletářských skupinách, které bojovaly na ulicích. I Lomax píše o tom, jak sebeorganizovaný proletariát bojoval dům od domu, jen krátce, takže si myslíme, že v angličtině neexistuje dostatek informací o těchto skupinách a speciálně o jedné z nich, která byla v boji proti buržoazii nejdůslednější.

Byla to skupina z ulice Tüzoltó vedená Istvánem Angyalem. Tato skupina se zformavala spontánně v Budapešti 29. října 1956. Její předák István Angyal byl sice angažovaným marxistou-leninistou, ale navzdory svému ideologickému vězení, bral sebeorganizovaný boj vážně a podle toho jednal.

Tato skupina se snažila centralizovat proletářské boje a ustavit společné vedení, ale neuspěla. Různé skupiny bojovaly v různých místech města a na to, aby se zhostily řízení Budapešti, jich bylo málo. Řada lidí tvrdí, že se jednalo o rozsáhlou revoluci, ale to není pravda. Událostí v Maďarsku se účastnily zhruba stovky a tisíce lidí, ale nikoli proletariát jako celek. Většina obyvatel byli jen pasivními pozorovateli těchto událostí a ne aktivními účastníky. Zmiňovaná skupina byla jednou z mála výjimek, které měly konkrétní koncepci (platformu), na jejímž základě postupovaly. Jejich zdrojem byl Leninův Stát a revoluce - ona špatně chápaná kontrarevoluční práce, z níž si vzali antietatismus a zdůrazňovali nutnost sebeorganizace.

Různé skupiny sestávaly z asi 40-80 členů, ale občas byly mnohem větší, a v Budapešti i po celé zemi bojovaly proti přesile. Díky své nedostatečné síle a výzbroji byly v defenzivě. Angyalova skupina vydávala letáky a zatímco se snažila nasytit obyvatele, bránila jejich nasycení tím, že vystupovala proti rabování (nechtěli, aby si potraviny brali všichni, kdo je potřebovali). Byli to stoupenci nezávislosti (buržoazní mánie) a zároveň internacionalismu, kteří 7. listopadu vyvěsili jak rudý prapor tak hadr s maďarskou trikolórou. Na druhé straně vydali dvojjazyčné (maďarsko-ruské) letáky informující řadové sovětské vojáky, že střílí po revolucionářích. Považovali tyto lidi za podvedené soudruhy, kteří musí plnit rozkazy. Pak zase věřili Kádárovi a snažili se jednat o představě, že by se Kádárovo křídlo mělo chopit vedení revoluce (!) a že by se strana neměla segregovat od mas. Jak řekl jeden z militantů: „nechceme, aby se revoluce přidala ke straně, ale aby se strana přidala k revoluci.“ Bolševická strana přitom vykonávala příkazy své vládnoucí třídy a moskevského centra a vystupovala proti revoluci.

Latentní bolševismus skupiny z ulice Tüzoltó se jí vymstil oslabováním jejího boje. Je tu tedy historická analogie mezi touto skupinou a Mjasnikovovou partou, protože ani jedna se nedokázala rozejít s teorií bolševismu, ale prakticky proti němu bojovaly. Někteří tzv. „leví komunisté“ by dodali, že tito soudruzi bojovali za skutečně bolševické cíle. To však není pravda, protože ve skutečnosti bojovali proti moci kapitálu, proti hierarchii, i proti bolševické straně, za zrušení vykořisťování proletariátu a za dosažení beztřídní společnosti. Nebyli proti straně proletariátu. Dokonce si mysleli, že strana bude provádět diktaturu proletariátu a bojovali proti celému bolševickému proudu, přičemž se snažili rozšířit pojetí strany proplétáním strany s dělnickou třídou.

Pouštěli se do diskusí s dalšími skupinami. Například vyzvali partu z uličky Corvin, aby ze svého středu vyhodila horthyovské důstojníky. Oproti skupině z Barossova náměstí, která podporovala generální stávku, Angyalova skupina byla pro obnovení výroby (pravděpodobně buď kvůli uspokojení potřeby potravin, nebo upadli do nástrah minulosti). 4. listopadu, když začala sovětská ofenziva, zabarikádovali okrsek ulice Üllõi a molotovovými koktejly bojovali proti „Leninovým tankům“. Při této akci zahynuli mnozí členové skupiny. Poté vyslali delegáty k sovětskému velení, kteří požadovali bezpodmínečnou kapitulaci. 7. listopadu István Angyal a jeho soudruzi pociťovali rozpaky jako nikdy předtím, protože v „nejslavnostnější chvíli socialistické revoluce“ (ve skutečnosti to byl začátek bolševického bílého teroru proti revoluci) sověti zaútočili na revolucionáře.

Druhého dne začala protiopatření. Po vydávání letáků a psaní ohnivých básní, přišlo zatýkání, perzekuce a mnozí ze skupiny odešli. István Angyal byl zatčen a v roce 1958 popraven. Jakoby si o to přímo říkal, pověděl svým soudruhům: „Nechci projít těmi bídnými kompromisy, které vás čekají.“ Stejně skončily i další proletářské skupiny.

Vraťme se ale k Lomaxově knize. Zmiňovaná skupina nebyla „důslednou stoupenkyní“ Imre Nagye, jak autor tvrdí. Na druhé straně je zvláštní, že o ozbrojených skupinách píše jen krátce, přestože ve svých dalších pracech zdůrazňuje vůdčí úlohu dělnické třídy v událostech roku 1956. Detailně opisuje historii dělnických rad a nesměřujeme vůči nim vůbec žádnou kritiku - což činí i západní komunisté rad. Namísto kritického přístupu různé skupiny a osoby (od Socialisme ou Barbarie a Andyho Andersona, přes Situacionistickou internacionálu, až po současné anarchistické hnutí) vychvalují maďarské dělnické rady. Vytvářejí tak základ velice nebezpečné koncepce dělnické samosprávy a ouvrierismu.

Jistěže po celé zemi existovala spousta dalších proletářských skupin (například v Budapešti na náměstí Széna, na ulici Práter, na náměstí Móricze Zsigmonda a jiné v menších městech atd.), ale my jsme chtěli popsat tu třídně nejuvědomělejší partu. Oznamujeme, že oproti nadšeně oslavovaným dělnickým radám, byly tyto skupiny v boji proti buržoazii radikálnější. Často třinácti či čtrnáctileté proletářské děti bojovaly s molotovovými koktejly a puškami proti tankům. Žily mezi špinavým prádlem, jedly denní chléb se sádlem a pak je namísto zapomnění v komunistické společnosti stihla smrt. Řada z nich byla popravena nebo šla do vězení, jiné zběhly.

Zmiňované skupiny a dělnické rady se nesjednotily. Rady bojovaly pomocí stávky (což je velmi slabá zbraň) a skupiny... Podívejme se na ně: skupina z Ferencova bulváru se zorganizovala 24. října, byla nepočetná, ale bojovala proti „tankům z Moskvy“. Další parta, která vznikla na ulici Berzenczey, byla předchůdkyní Angyalovy skupiny. Blízká jí byla skupina na Ferencově náměstí. Bojovníci z ulice Ráday se snažili odzbrojit ty nejmladší a udržovat pořádek. O partě z ulice Tompa, která vstoupila na protisovětský seznam 4. listopadu, nemáme moc informací. Jak jsme se již zmínili, většina proletářských skupin byla v defenzivě. Ale parta zorganizovaná 25. října na náměstí Széna byla větší. Operovala po celé Budě a okupovala kasárna, zaútočila na ministerstvo zahraničních věcí a na věznici v Márianosztra (přišli ale pozdě, protože již předtím byli vězni propuštěni). Za sovětské intervence sice přešla do Budských hor, ale Rudá armáda je zlikvidovala. Členové různých proletářských skupin, kteří přežili, byli po úmrtí revoluce pronásledováni, mnozí byli popraveni a někteří otročili po zbytek svých bídných životů. Kdo mohl, ten uprchnul ze země, ale viděli jsme i pár lidí, z nichž se stali fašisté a snažili se falzifikovat svůj předchozí třídní boj, komunistickou aktivitu.



Kritika dělnických rad


Práci považujeme za základ společnosti. Jsme dělníci, chceme pracovat.“

(z manifestu Ústřední dělnické rady)


Dělnické rady byly v podstatě založeny na rovině parlamentní demokracie. Požadovaly svobodné volby, nezávislost země, svobodu tisku a projevu a jako bonus nezávislé odbory. Jak vidno, požadavky rad zůstávaly v rámci světa vlastnictví, práce, hodnoty, státu, čili v rámci kapitalistického světa.

Dožadujeme se sice samosprávy, abychom vyráběli sami pro sebe, ale kapitalistický výrobní způsob ponecháváme nedotčený, takže sami sebe zatahujeme do jednorozměrného každodenního života a zůstáváme tak tím, čím jsme byli předtím: automatizovanými roboty odcizenými od práce, nástrojů kapitálu, kapitalismu a demokracie, která se stává totální. Svobodné volby jsou zárukou svobody - tento dobře fungující buržoazní ideologický mýtus se držel při životě i v roce 1956 a byť bylo staré vedení vyhnáno, jeho dvojaká tvář nezmizela.

Dělnická třída poznala, že nepotřebuje rozkazy šéfů a chtěla své záležitosti uchopit do vlastních rukou. Učinila první krok demolice stalinismu, když svrhla starý státní aparát z jeho trůnu. Nevypudila však přízrak bolševismu, dokonce jej brala na lehkou váhu. Dělnické rady popadnul démon typického federalistického syndikalismu. Bolševická samospráva a syndikalistické metody se tak setkaly bez vzájemného odporu. Navzdory své vůli a záměrům hnutí decentralizovalo svůj boj a tak oslabilo samo sebe. V hlavách účastníků přežila i leninistická zásada „socialismu v jedné zemi“. Svým falešným chápáním historie sice dali soukromému vlastnictví kolektivní charakter, to však ale samozřejmě zůstalo tím, čím bylo. Uvědomili si, že staré vládce je třeba vyhnat, ale na jejich místě chtěli reprodukovat svět svého vlastního vykořisťování. Nejdůležitější věcí pro ně bylo udržení výroby v chodu. Výrobní způsob, trh a všechny další charakteristiky kapitalismu zůstaly nedotčeny, avšak je pravda, že v tomto všem si ani neudělali jasno...

Výše zmiňovaný Miklós Krassó a jeho soudruzi z Újpesti se snažili hnutí rad centralizovat a vybudovat je jako celostátní, ale povedlo se jim založit pouze budapešťskou Ústřední dělnickou radu. Celkem vzato byly požadavky dělnických rad totožné s požadavky proudu vedeného Imre Nagyem - nedokázaly se rozejít s ideologií demokracie a nemohly uskutečnit ani své základní východisko, svoji fixní ideu: uchvácení vlády nad výrobou. Je však pravdou, že na to neměly dostatek času. Lomax sice říká, že byla založena Celonárodní rada, ale to není pravda - založena nebyla. A nesmíme ani přeceňovat úlohu oněch volných kontaktů, které se omezovaly pouze na výměnu informací. Na druhé straně si totiž rady, které omezovaly samy sebe, dávaly pozor, aby nedaly Kádárovu režimu záminku k potlačení dělnických rad. Co je to jiného, když ne defenzivní, taktický oportunismus, který zvažuje reakce moci? To vše v hodinách revoluce? Ukázňování se, podrobování se... Vyjednávání, paktování se.

Po nějakou dobu se činnost Ústřední dělnické rady zdála být efektivní. Prostřednictvím své částečně protivládní politiky si uvědomovala důležitost sebeorganizace, sabotovala a demonstrovala, ale celkem vzato nevytvořila trhlinu ve zdi demokracie. Přesně řečeno, čeho dosáhly? Poukázaly na důležitost sebeorganizace, ale přitom však zůstaly pod vlivem buržoazie. Jejich boj byl poražen, jejich členové vězněni a pronásledováni, i dělnický reformismus byl pro bolševiky příliš. Opatření byla dokonalá. Kádárův režim zadusil sebemenší dělnickou sebeorganizaci hned v začátcích. Dělnická třída si měla uvědomit, že může důvěřovat jen sama sobě a že by neměla uznávat nic, co stojí nad ní.

Někteří autoři píší, že dělnické rady neaspirovaly na politickou úlohu. Šándor Bali, jenž byl sám aktivistou dělnických rad, o tom řekl: „Velice dobře si uvědomujeme, že dělnické rady nemohou být politickými organizacemi. Nechceme se dopustit stejné chyby, jakou v minulosti učinila komunistická strana, která se zároveň považovala za vůdkyni státu i továren. Kdybychom se dopustili těchto chyb, dostali bychom se tam, kde jsme začali. Chceme, aby dělnické rady spravovaly hospodářské záležitosti země, a odbory musí mít právo vyhlásit stávku a zabývat se všemi otázkami obrany dělníků.“ Obrovskou chybou a překážkou na cestě dělnických rad bylo, že chtěly straně uzmout pouze vládu nad ekonomickými nástroji a zabývat se budováním samosprávy, pokud tohoto bodu vůbec mohly dosáhnout. Nedokázaly však zrušit ani vnitřní neshody, o nichž Lomax rovněž píše. Zvolily si za prostředek stávku, ale nechopily se zbraní, nespojily svůj boj s ozbrojeným odporem nepravidelných pouličních skupin. Místo toho, aby se sjednotily, pouštěly se do izolovaných regionálních bitev.

Spousta analytiků - dokonce i radikálů - je natolik nadšená, že revoluci z roku 1956 nazývají jedinou jasně antitotalitní revolucí, v níž se aktivní síla spontaneity stala realitou. Rosa Luxemburgová by v živelném charakteru oněch událostí nalezla potvrzení svých názorů... I my neustále trváme na přítomnosti spontaneity, ale musí ji doprovázet z ní plynoucí komunistický program, což znamená, že proletariát, jenž se sám organizuje, musí utvořit onu komunistickou světostranu, která překračuje aktivní síly pouhé spontaneity a během procesu své sebeorganizace je tedy schopná stát se skutečnou aktivní silou, která je skutečně stranou boje a nikoli stranou členských průkazů, a která ruší svět práce, hodnoty a odcizení či se o zrušení tohoto světa ze všech sil snaží.

Jak říká Lomax v jiném svém díle, spousta lidí označuje události roku 1956 za první (!) skutečně proletářskou revoluci, v níž dělníci usilovali o „skutečné uchvácení moci“. Domníváme se, že tuto předbolševickou představu je třeba rychle odhodit k Leninově mumifikované mrtvole. Důsledky revoluce z roku 1956 lze vidět na událostech, které ji následovaly - hnutí dělnické třídy bylo zadupáno do země a částečně likvidováno. Dopad porážky této revoluce je patrný i dnes. Kádárův režim každopádně držel hnutí dělnické třídy pod přísnou kontrolou a to stáhlo ocas mezi nohy a zalezlo pod stůl.

Význam revoluce z roku 1956 nespočívá jen v tom, že proletariát procitnul a povstal, nýbrž i v tom, že zkušenost katastrofální porážky je stále živá a i dnes má svůj vliv. Kádárův režim po sobě zanechal strašlivé škody, odkaz bolševiků sahá až do 21. století - kroniku dnešní bezmocné dělnické třídy Maďarska jsme sepsali do textů nazvaných „Zpráva o pokroku“ a „Noční můra realitou“. Najdete je na tomto CD-ROMu.



Obrazy neposkvrněné revoluce“


Vyobrazení proletářských akcí z roku 1956 jsou tak jasná jako portréty svatých v kostelech a věříme-li těmto nestydatě deformovaným portrétům, pak nám bude proletářské povstání z roku 1956 vyprávět báchorky o bezúhonnosti, o chemicky čistém humanismu a bude nám vyprávět, že je správné být námezdními otroky, poctivě vstávat v 5 hodin ráno a domů se vracet v 6 večer, bude nám vyprávět, jak správné je zaplatit za chléb, který sníme po radostné práci, ačkoli výloha obchodu je rozbitá... Mohu si tuto komoditu vzít, ale neudělám to, protože jsem hrdým nositelem označení „revolucionář“. Neberu si ze „společného“, respektuji tisíc let staré báchorky o soukromém vlastnictví, které nám vyprávějí, že jednou přijdou šťastné časy.

Jistě, buržoazní knihy sepsané o roce 1956 se nás snaží přesvědčit, že jsme očitými svědky historického očištění národa, po němž „ze stalinismu zbyly jen boty“. Největší část portrétů roku 1956 ukazuje stejně falešný obraz revoluce, jaký skýtaly ikony a „brilantní“ apologetiky bolševismu o Leninovi, Stalinovi, Maovi, Trockém. Ony ikony vypovídaly o vpravdě božím člověku, o velkých bojovnících a myslitelích, o otci národů, k jehož nohám se v extázi vrhají milióny proletářů. Leninovo mauzoleum s mumií toho červa uvnitř je stejně klamnou masturbací jako falešné obrazy roku 1956.

Události roku 1956 se celkově vzato odehrávaly uvnitř zdí demokratického divadla. Celá knihovna memoárů hovoří o propojení vlády Imre Nagye s „jejím lidem“, o jednotném národě, ale již méně o tom, že nespokojení proletáři občas plivali na posvátné soukromé vlastnictví, bojovali za své skutečné zájmy a svými činy vykročili z úlohy námezdních dělníků v kapitalistické márnici směrem k beztřídní společnosti. Údajů a informací je poměrně málo, ale pokusme se alespoň útržkovitě si vytvořit představu o rabujícím proletariátu, který plije na charitativní hlavu Imre Nagye, který překračuje buržoazní zákazy a právní nároky a zpochybňuje vlastnictví a dokonce se tomuto tabu drze vysmívá a koná.


Masa vrazila do obchodu na ulici Honvéd a odnesla si potraviny - další informace nemáme...“ (7. listopadu 1956)


Povstalci vtrhli do skladu Belker v paláci a vyrabovali jej. Odnesli si komodity v hodnotě přibližně jednoho miliónu forintů. Na několika místech se rovněž vloupali do obchodů s potravinami. Stáhli se do budovy archivu (archiv ministerstva vnitra, v němž se uchovávaly materiály z let 1945-1950; během událostí roku 1956 tyto materiály vyletěly z oken - poznámka BK), která začala hořet, když na ni zahájily palbu sovětské tanky a těžké dělostřelectvo. Poté se stáhli do sklepení úřadu správce paláce, ale do rána jejich počet poklesl asi na 300 lidí. Palác obklíčili sovětští soudruzi.“ (Policejní zpráva, 7. listopadu 1956)


Podle zprávy policejní stanice v X. okrsku jsou rabovány obchody na náměstí Zalka Máté a na náměstí Istvána Patakyho. Několik poctivých dělníků již vystoupilo s projevy a podle jejich názoru je třeba drancující bandy zlikvidovat.“ (Policejní zpráva, 8. listopadu 1956)


V Nagykörösi byly vyrabovány byty a v Szentendre byly ukradeny a poraženy dvě krávy ze státního statku.“ (Policejní zpráva, 15. listopadu 1956)


Kráčím po ulici Lajose Kossutha a po Malém bulváru. Tato část města skýtá poměrně neutěšený obraz. Stovky obchodů s rozbitými výlohami a vyprázdněnými regály. A zcela nemravná masa toto rabování připisuje Rusům.“ (Z deníku francouzského diplomata G. T. Delofa z roku 1956)


Dnes začíná trestní řízení proti neznámému pachateli nebo pachatelům obviněným z rabování, kteří jednou plenili v okrsku Dombóvár a jednou v okrsku Tamási.“ (Szekszárd, 28. listopadu 1956)


Dívám se na výlohy obchodů. Na této cestě není ani jeden z obchodů vyrabován, byť některé mají rozbité skleněné výplně výloh. Ale zboží - mezi kterým jsou i drahé fotoaparáty a další cenné harampádí - je netknuté. Protože se ve vládních prohlášeních hovořilo o rabujících bandách, zajímá tato otázka - otázka rabování - i další lidi. Ukazují si navzájem rozbité výlohy a přitom hlasitě poznamenávají: Hele! Kde mají to rabování? To není pravda, že se rabuje! atd. Na rohu ulice Visegrádi jsou patrné stopy po vytrhaných kolejích. Vidím první vážné a smutné pozůstatky povstání v okolí Západního vlakového nádraží.“ (Pius Zimándi: Rok revoluce)


Neznámí pachatelé vyrazili dveře obchodu s nápoji Meszesi, pak pronikli do skladu FMSZ a ukradli z něj oblečení v hodnotě asi 7000 forintů.“ (26. listopadu 1956)


Bohužel i londýnský rozhlas tyto zprávy přejal a oznámil stejným stylem: Podle budapešťského rozhlasu povstalci plení a podpalují. Tato nepravdivá zpráva neměla zaznít ani v této podobě.“ (Pius Zimándi: Rok revoluce)


A výlohy? Bez skleněných výplní, zcela prázdné. Kdo je vyraboval? Nevím, ale krom tohoto místa byly výlohy všude jinde nevybrakované.“ (Pius Zimándi: Rok revoluce)


Byl jsem svědkem rabování dvou obchodů s potravinami na náměstí Apponyi. Jeden z nich již byl prázdný, daly se odnést jen dřevěné a skleněné police. V druhém byly na policích ještě nějaké věci. Dva mladíci vynesli broskvové kompoty a bratrsky se o ně podělili se skupinkou, s níž se tu zastavili. Byly mi nabídnuty poličky, ale odmítnul jsem.“ (G. T. Delof: deník z roku 1956)


Otevřeli jsme dva obchody. Naložili jsme plné auto a zvlášť jsme odnesli do okrsku, co se dalo. Jedna z vedoucích byla komunistka a to hodně zažraná, každý v sousedství ji nenáviděl. Řekla, že nám neotevře, protože k tomu nedostala od státu příkaz. Byla proti nám a nelíbilo se jí, že obyvatelstvo s námi sympatizuje. Dobrá, respektuji, když má někdo zásady, ale když stovky lidí hladoví, musí principy stranou. To zboží nepatřilo jí, ale těm, kdo na něj pracovali. V tu chvíli jsem na ni namířila samopal, na tu vypasenou domovnici, a řekla jsem jí, že jestli obchod neotevře a nedá potraviny lidu, tak ji zastřelím. Ano, přinutila jsem ji otevřít a dát lidem mouku, cukr a vše, co potřebovali! Nepřemýšlela jsem, co mám dělat. Celý život jsem pracovala s nemocnými lidmi a viděla jsem, že tito lidé trpí. Neuvažovala jsem ani minutu. Neříkám, že tehdy byli všichni čestní a že nedocházelo k nepravostem, jistěže se nějaké děly.“ (Erzsébet Hroszová: Ulice Pešti roku 1956)


Rabování je jednou z elementárních součástí revoluce, ale nikoli revolucí samou. Nerabují-li lidé proto, aby rozšířili svůj vlastní kapitál, jedná se o negaci a likvidaci vlastnictví. Za revoluce samozřejmě rabovali podvedení, bezdomovci, hladoví a nuzáci, kteří chtěli žít - nikoli pokračovat v bídné existenci, ale žít. Rabování je pro ně i potěšením, protože bereme buržoazii to, co patří nám, co z nás vymámila na úkor našeho potu. K rozbíjení výloh, k lukulskému karnevalu živelného posvícení, k elementární vzpouře proti hladu chudinských čtvrtí, k osvobození odcizeného života, k negaci peněz, komodity, směnné hodnoty, k plivnutí do tváře moralistům, kněžím, právům, dělbě práce, k proletářskému projevu revoluční síly a činu a aktivity přesahující buržoazní vztahy, nevede záměr akumulovat kapitál - skutečnou silou, která toto vše motivuje je uspokojení potřeb komunity.

A právě k tomu částečně došlo v roce 1956...


Rabování začalo teprve po 4. listopadu a příkladem šli právě sovětští vojáci.“ (Gömöri: O revoluci)


I v maďarských událostech lze nalézt případy sbratřování. Několik lidí ve svých memoárech říká, že jejich nepřítelem nebyl sovětský vojín, ale sovětský imperialismus. Několikrát došlo k sbratřování mezi bojovníky a vojáky. Skupina z ulice Tüzoltó sepsala dvoujazyčný leták (rusky a maďarsky), v němž vojíny upozorňovala, že ve skutečnosti bojují proti dělnické třídě. Byly i případy, kdy sovětští vojíni přeběhli na druhou stranu, ale celkově plnili rozkazy svých nadřízených. Jejich strava však byla poměrně ubohá, takže rovněž rabovali, pokud mohli...


Třídní solidarita, proletářská solidarita!


Rumunští studenti organizovali demonstrace na podporu maďarské revoluce v několika městech, v Bukurešti, Marosvásárhelyi (tam bylo na konci října zatčeno více než 2500 studentů), Temešváru, Koloszváru, Nagyváradu, Nagybányi. Bolševické vedení Rumunska zostřilo vízovou politiku a 24. října zavedlo výjimečný stav, cenzurovalo poštu (což se v Maďarsku běžně děje dodnes), Securitate hlídala vládní budovy. Jiní studenti se chtěli přidat k povstalcům, ale pohraničníci byli ostražití. Ve východním Německu byla vzpomínka na povstání v roce 1953 příliš živá – mládež byla velmi popuzena a ani dělníci nebyli samozřejmě nadšeni touto „druhou symfonií stalinismu.“ Podle zpráv Stasi proběhlo od poloviny roku 44 stávek kvůli nízkým mzdám. 30. října byla v továrně Dimitrov (jako by nestačilo, že dělnická třída vládnoucí bolševiky nenáviděla, ještě se podle nich jmenovala dělnická vězení) v Magdeburku přerušena práce. Prohlášení solidarity, v němž mládežnická organizace továrny vyjadřovala podporu dělníkům z vagonky Wilhelma Piecka v Györu vyšlo v časopisu Volkstimme. V pletárně v Oberlungwitzu přerušili učni práci podle maďarského příkladu. Na podzim roku 1956 začala být aktivní studentská hnutí – jeden z jejich letáků vyzýval univerzitní studenty celého světa k všeobecnému povstání (Proč jen studenty? V Maďarsku přece v té době probíhala revoluce proletářská.) Podle zpráv byli s povstalci solidární také studenti v Československu. V Moskvě v Sovětském svazu bezpečnostní síly po 4. listopadu obsadily univerzity a zatkly studenty a učitele, kteří protestovali proti sovětské intervenci. V Jaroslavli byly vylepeny antibolševické plakáty a na zdech se objevila antibolševická hesla. Ale politická policie měla situaci pod kontrolou a proti protestujícím zasáhla. V kanadské Ottavě se konal solidární pochod za účasti šest set uprchlíků z Maďarska. Později chtěli organizovat takzvanou Legii svobody, která by pomohla povstalcům v Maďarsku, tento návrh se však nikdy neuskutečnil. Proti sovětské intervenci se konalo několik demonstrací v Nizozemí, jejich účastníci napadli bolševická sídla a spálili nábytek. Po 4. listopadu organizovaly demonstrace také odbory, ale policie proti protestujícím rozhodně zakročila. Je zajímavé – zprávu o tom přinesl nizozemský deník – že díky událostem v Maďarsku se začali nizozemští proletáři zabývat svými životními podmínkami a uvědomili si tak své vlastní vykořisťování. To podpořilo třídní boje v Nizozemí v 60. letech. Díky účinku revoluce v Maďarsku odešlo v roce 1957 z Italské komunistické strany 200 000 členů (byla to právě tato Togliattiho bolševická strana, která chtěla odklidit Amadea Bordigu). Stojí zato citovat zprávu Marcela Venturiho, tehdejšího reportéra L'Unita:“Policejní komando zasáhlo, aby nás chránilo před hněvem studentů v Miláně (...) křičeli, že jsme vrazi a svým způsobem měli teoreticky pravdu: ruské tanky právě v tu dobu zabíjely studenty a dělníky na ulicích Budapešti.“ Saigon, Bangkok, Kalkata, Bombaj, Dílí, Karáčí, Teherán: scény shromažďování a diskuzí, kde účastníci rozebírali, co by se mělo udělat pro revoluci. Po popravě Imre Nagye byla na sovětské velvyslanectví v Buenos Aires vržena bomba. Stovky protestujících se přesunuly do sálu sovětské obchodní delegace a založili oheň, v němž pálili loutky představující Kadára, Chruščova a Serova. 7. listopadu bylo v Paříži žhářskými útoky napadeno sídlo komunistické strany a budova L’Humanité. Jeden člověk při tom zemřel. V Paříži byla rozbita okna zastupitelství, opět se konaly demonstrace v Bonnu, Oslu, Kalkatě, Londýně a Kodani. V Rejkjavíku proti masakru protestovalo deset tisíc lidí, zatímco ve Švýcarsku pořádaly manifestaci buržoazní politické strany (v tomto případě samozřejmě nemůžeme mluvit o „jasně proletářské“ solidaritě. V Kaunasu vláda během demonstrace povolala posily, aby udržely pořádek. Třídní solidarita v Polsku je zvláštní kapitola. Na počátku maďarských událostí pochodoval proletariát ulicemi se slogany podporujícími revoluční události v Polsku. Vlna solidarity v Polsku začala akcí darování krve, protože ta byla v Maďarsku nezbytná pro péči o raněné. Proletáři ve Varšavě, Krakově, Katovicích, Poznani atd. „obětovali svou krev pro Maďarský proletariát.“ Stovky doktorů a sester se přihlásily, aby pomohly svým kolegům a kolegyním v Maďarsku. Pomáhali sbírat peníze, jídlo, léky. Během „změn“ vedení Polska neblokovalo posílání těchto věcí do Maďarska. 27. října dělníci z továrny na podvozky v Jeltzi zastavili práci a zorganizovali mítink, na němž se postavili za revoluci v Maďarsku – poté ve svém vězení zase obnovili práci. 30. října se v Ostyni konala solidární demonstrace, jíž se zúčastnilo deset tisíc lidí. V dolnoslezském městě Lwówek Slaski se rozšiřovaly letáky vyzývající k následování maďarského příkladu. V továrnách na hliník v krakovském vojvodství byla zničena pouze socha Stalina, zatímco Leninovu nechali dělníci být (bylo chybou demonstrantů, že dělníci nepochopili obecnou kontrarevoluční povahu bolševismu). Nepravidelný bojový oddíl z oblasti Zakopane byl připraven odjet bojovat do Maďarska, ani to se však neuskutečnilo. Celý proletariát v Polsku ožil. V Poznani a Krakově se konaly demonstrace, ale spousta lidí pochodovala s pacifistickými hesly. Solidární shromáždění se konalo v továrně na žací stroje v Poznani, námořníci na poloostrově Hel razili heslo „Pryč s diktaturou!“ a byli připraveni bojovat, ale místní promoskevské živly byly ostražité. Také studenti různých univerzit od Varšavy po Krakov povstali na podporu revoluce. 29. října se konala solidární shromáždění v továrně na lampy a v automobilce ve Varšavě. Napříč zemí vznikly na univerzitách a v továrnách dobročinné spolky. Léky, peníze, oblečení a jídlo byly posílány do Maďarska – někdy však tyto zásilky ukradli sovětští vojáci, např. v Cigielskiho závodech kvůli tomu dělníci protestovali. Později proletáři doručovali své balíčky maďarským dělníkům osobně. 10. prosince se konaly nepokoje ve Štětíně, protestující vtrhli na sovětské zastupitelství a rozbili všechno vybavení. V různých továrnách ve Wroclavi (Archimedes, Pafaw) na několik minut zastavili práci, členové strany vraceli své členské legitimace. Celkově stáli za dělnickou třídou Maďarska, ale projevovalo se to především hesly a dárcovstvím, takže můžeme říci, že neexistovala žádná důležitá opozice. Když byli maďarští spisovatelé podporující revoluci zatčeni, maďarští bolševici obdrželi protestní dopisy z několika západních zemí. Téměř o padesát let později dřívější přívrženec Györgie Lukácse uvedl, že se nikdo z levicových intelektuálů nepostavil za anonymní intelektuály. Při výročí revoluce v roce 1957 se napříč Evropou konalo mnoho vzpomínkových akcí, zatímco v samotném Maďarsku se zrodilo období ticha, podřízenosti a sjednocení.



Barikáda kolektiv

1Ujpešť maď. Újpest je velké průmyslové předměstí Budapešti. Druhou velkou tradičně proletářskou oblastí je Ferencváros a blízký ostrov Csepel. Tato místa byla v roce 1956 svědkem nejprudších bojů s Ruskou armádou. Pozn. Překl.