Souvislosti...



Zatímco odpor proletariátu proti ekonomické krizi dřímá, vstupují na scénu legie fašismu. Jak psal Pal Justus, fašistické hnutí se stává fašistickým teprve tehdy, když se mu daří pohnout masami. A takováto masa se v posledních týdnech zjevně zrodila.


Do událostí 23. října 2006 si i někteří komunističtí soudruzi projektují svůj revoluční optimismus a některá jejich prohlášení stojí na zcela falešném pochopení reality. Mezi jinými byla jedním soudruhem vyřčena i tak absurdní věta, že útok proti synagoze v Pešti je součástí třídního boje. Kdyby masy postupovaly stejným způsobem jako proti synagoze i proti katolickým a protestantským kostelům, souhlasili bychom, ale tak tomu nebylo. Na druhé straně se optimismus soudruhů zakládá na skutečnosti, že žijeme ve společnosti, která ve všech svých aspektech obsahuje praxi vykořisťování. I my si myslíme totéž. Tváře těch, kdo na ulicích zapalují auta, kdo staví barikády, kdo bojují proti policejním zásahovým jednotkám, jsou našimi pokřivenými tvářemi - nacionalistickou tváří dělnické třídy. Kontrarevoluční armády konzervativních a fašistických mas, které se obávají dalšího propadu své životní úrovně a které extrémní pravice infikuje jedovatou nacionalistickou ideologií, bojují na bulvárech ruku v ruce s řádem svého vlastního buržoazního státu. Tato masa falešného vědomí se skládá z důchodců, námezdně pracujících, živnostníčků, studentů a samozřejmě z nezaměstnaných. Je to masa, která brání kapitalistický status quo, buď pod silným vlivem pravice, nebo ještě něčeho krajnějšího. Proč se tento vztek - dlouho potlačovaný vykořisťováním - projevil na straně fašistů a stal se součástí kontrarevoluce?


Moc vedená levicově liberální MSZP je od tranzice v roce 1990 předním bojovníkem neoliberálního ekonomického teroru. Většina společnosti, tj. dělnická třída, ztotožňuje levici s neoliberalismem, zatímco jsou její privatizovaná pracoviště neustále zavírána a ona propouštěna. Nesmírně narostla nejistota každodenního života. V důsledku volného pohybu pracovní síly se země stala jedním z center trhu práce ve východní části střední Evropy, kde se vyvržení proleťáci z Ukrajiny, Rumunska atd. stávají naprostými oběťmi černého trhu. Cena pracovní síly je zároveň postupně stlačována na úroveň, které zdejší příslušníci dělnické třídy nemohou konkurovat. Již začátkem 90. let svého druhu úderné fašistické oddíly denně navštěvovaly Moskevské náměstí, kde - v rámci honu na „smradlavé Rumuny“ - tito pozdní dědicové Ivana Hejjase bili své nahé třídní souputníky.


Krom toho se stále silněji odhaluje absence sebeorganizace hnutí dělnické třídy, která je zhoubným dědictvím minulosti, odkazem Kádárova režimu. Dnes se jasně ukazuje, že za bolševické epochy se hnutí dělnické třídy - díky silnému vlivu strany - přesunulo do muzeí. Od té doby se dělníci nedokázali ve společenském měřítku zorganizovat jako proletariát. Jak vidíme, sociální demokracie - která se zdiskreditovala již při svém zrodu - stále sbírá své oběti a chlácholí velkou část dělnické třídy, hraje úlohu pokojného a moudrého proroka, jenž svým voličům káže klid. Z hlediska budoucnosti se nastalá situace zdá být spíše pochmurná a dělnické třídě nesmírně zmenšuje šanci dosáhnout uvědomění, neboť na skutečné vykořisťování dnes reaguje a i v budoucnu bude reagovat organizovaná fašistická masa, která bude situaci blokovat. Proti ní se již začíná probouzet antifašismus - který je rovněž kontrarevoluční - a skupinky sociálně demokratických intelektuálů počínají manifestovat své demokratické ideologie. Plody taktického nacionalismu levice vládnoucí třídy - stejně jako plody „romantických pravicových iluzí“ - dozrály.


Pro fašistický národní romantismus byla vždy charakteristická ideologizace všedních dní vykořisťování dělnické třídy a jejich převádění do vlastního jazyka v duchu svého moralistického, křesťansko tchořího kursu. Z uzavřených popelnic minulosti se vynořují děsivé historické nacionalistické vize a symboly spojené s bílým terorem - v budapešťském větru vlají maďaristické prapory. Na náměstích zní moralistické projevy a místo skutečné nespokojenosti dělnické třídy zaujímá kýč a národovecká romantika. Ulice se stává výlohou pseudohistorických legend. V myšlení veřejnosti cirkulují rozbředlé, sentimentální, idealizované fašistické kritiky, které využívají skutečného ekonomického vykořisťování a zatlačují je do pozadí. Prostřednictvím tisku kolují hesla proti Trianonu a lidové báchorky z dob dobývání Karpatské pánve a klepou na dveře brlohů. Fašistické síly nemají sebemenší představu o tom, jak bude fungovat kapitalistická ekonomika, až vystřídají současnou vládu, a nechápou, že kolo dějin nelze otočit zpět od kapitalistické globalizace k feudálním představám. Jejich dokonale romantická slepá ulička vede přes mýtus „maďarské čapky“ - svatá koruna - do mlhavé idylky sledování minulosti a zbožného lízání ran.


Populistický Fidesz stále otevřeněji přiznává, že kapitalistické Maďarsko stojí před nejvyšším soudem, a že pro opozici ve skutečnosti nejsou problémem nucená ekonomická opatření vládní koalice, ale zatajování faktů o skutečném stavu ekonomiky vládou. V hlavách pravicové buržoazie vyvstává apokalypsa smrti národa. Pro mnohé se zdiskreditoval i Fidesz, a proto se v hlavním městě země objevily svobodné oddíly bílých. Fidesz se již obezřetně snaží vycouvat od fašistických mas zpět do parlamentu. Zpočátku demonstrace podporoval, ale postupně nad nimi ztratil kontrolu, takže nyní se stahuje. Přesně tak, jako bolševická strana v roce 1917 pobíhala za revolučními masami a snažila se vyhovět jejich očekáváním, stejně tak i Fidesz jednal s naštvanými fašistickými masami. V jisté chvíli již ale nemohl dál pochodovat po této cestě spolu se svými holohlavými strážci, nechtěl-li svým vyhlídkám na budoucí moc také vykopat hrob na melancholickém maďarském hřbitově. Fašisté totiž nepožadují, aby se Orban a jeho banda chopili moci. Naopak do budoucna si představují vznik nového, jimi posvěceného, ústavodárného shromáždění. A právě v tomto bodě nemůže schématický buržoazní model uchopení moci fašisty probíhat podle obvyklého scénáře, protože současný světový kapitalismus nepotřebuje - ani částečně - mít ve východní Evropě u vlády fašistické živly, které by se oháněly antikapitalistickými náznaky a vždy by se snažily plivat do polévky mezinárodně panujícího a fungujícího kapitálu. A tak fašistický vítr duje jen na ulicích. Byť je společnost plná nacionalismu, fašistické aspirace jsou vytlačovány na periferii. V této chvíli vládnoucí třída nepotřebuje zcela fašistický kapitalismus, ale může dělnické masy ovlivňovat jeho prvky. A tyto masy nemůže vyburcovat nic než jejich stále vykradenější život, skrze který mohou porozumět šachovým partiím falešného vědomí. Ve skutečnosti je tedy bílá kontrarevoluce odsouzena zemřít na úbytě v diktatuře liberální demokracie.


Avšak, kdo jsou tyto pozoruhodné fašistické živly? Maďarská třídní společnost vždy byla a stále je extrémně konzervativní. Ožívají dříve potlačené staré nářky, imaginární rány a historické mýty a začínají z vnějšku (ale i zevnitř!) ovlivňovat parlament. Vychází spousta fašistického braku (časopisy a knihy), fotbalové zápasy jsou fašistickými shromážděními, jen v Budapešti je minimálně 10-12 fašistických knihkupectví. Všední fašismus se neustále hrabe v romské a židovské otázce a v dalších doménách kapitalistické reality. Za poslední dvě desetiletí hodně zesílil konzervativní aristokratismus vznešeného Maďarska, jenž byl dříve v sovětské zóně potlačen a v době tranzice zase ožil. Maďarský občan je mimořádným obhájcem strany pořádku a vždy aktivně nenáviděl základní prvky buržoazního osvícenství. Jeho latentní antisemitismus, jeho sociální demagogie, dychtivé propagování křesťansko národoveckého myšlení a obrany rasy postupně infiltrovaly každodenní vědomí. Musíte se poctivě modlit, věřit a pracovat - takové heslo kdysi pronesl Béla Bangha, militantní katolický kněz. Führer Fideszu dnes propaguje totéž. A osamělá masa nalézá pospolitost: zpola opilé pubertální dívky běsní na mítincích Fideszu a na zeď svého pokoje si vedle fotky Kurta Cobaina dají portrét svého vůdce. Ještě nikdy se tolik mladých lidí nedalo na cestu kontrarevoluce díky propagování národního sebeuvědomění a životodárné síly národa. Pravice svým fandům vykládá o „bolševismu levicově liberální vlády“ a předkládá jim zcela falešné a klamné schéma dějin.


Spolu s propadem životní úrovně prorazily na povrch před 60 lety pohřbené šovinistické myšlenky a jejich kariéra je úspěšná. Krajní pravice neohrabaně spěchá na obranu domácího trhu - co se trhu s potravinami týče, formou reklamních kampaní podporuje maďarské výrobky a káže, že „zahraniční kapitál je špatný, maďarský kapitál je dobrý“. Fašistický tisk sice označoval proleťácké povstalce z francouzských předměstí za lůzu, ale oslavuje žháře z centra Budapešti. Z řady fašistických časopisů je vlajkonošem týdeník Demokrata, který se k fašismu hlásí zcela otevřeně - jedná se o milovaný bulvární časopis buržoustů z Budy. Znovu je v Maďarsku módní náboženství, nerozlučně spjaté s církví, která sestává ze stovek fašistických kněží, duchovních a militantních kazatelů. A pak jsou tu fašistické strany JOBBIK a MIEP, bezpočet fašistických kulturních kroužků, spousta sdružení a - v neposlední řadě - maďarská buržoazie, jejíž politika je semeništěm fašismu. V Maďarsku je i vrabec nacionalistou - jeho otec je sice ze Srbska a matka z Maroka, ale on štěbetá maďarsky! Nacionalisté se rovněž děsí toho, že se země „stává cikánskou“, protože počet „maďarských obyvatel“ od roku 1987 klesá, zatímco „romských obyvatel“ přibývá.


Nacionalismus byl posílen i vstupem Maďarska do EU, neboť panství globálního kapitálu vystrčilo venkovské živnostníky na okraj ekonomiky. Ti se mají co ohánět, aby mohli dál konkurovat zahraničním rivalům. Drobné obchodníky zruinoval řetězec obchodních domů. Strany mytizující národní kapitál stále více přicházely o svoji dominantní pozici a musely se změnit. Nacionalistický minikapitalismus se tak dnes musí nejprve rekonstituovat, aby mohl být v budoucnu znovu dominantní. Proto budou soukromí zemědělci opět demonstrovat se svými traktory. Takováto situace trvá od chvíle, kdy toto malé smetiště vstoupilo do EU. Ti, kdo v televizi nebo na místě viděli pouliční střety, nemají žádné iluze. Kontrarevoluce bojovala s kontrarevolucí. Modernizace kapitálu čelila konzervatismu kapitálu. Zhmotňuje se dialektika osvícenství.


Policie se také hezky rozparádila - zhodnotila své předchozí chování a vyvodila si z něj poučení. Teď byla sebevědomá, bila každého, střílela gumovými projektily ve výši lidských hlav. Napadala jak fašisty tak ostatní, kteří si připomínali výročí roku 1956. Centrum města je malé, takže všichni byli policií napadáni. Policisté byli tudíž děsiví - byli jako na cvičení a měnili se v svévolný militantní hmyz, stejně jako jejich přátelé, fašističtí demokraté. Někteří lidé se domnívají, že se dnes jedná o návrat duchu roku 1956. Jenže v roce 1956 dělnická třída vědomá si sama sebe, proletariát organizovaný jako třída, bojovala proti buržoazii. Navzdory svým ošidným nacionalistickým heslům chtěli převzít kontrolu nad vlastními životy a odmítali všemožné druhy správy nad sebou samými. Historická paměť fašistického hnutí je silně založená na mytizaci tohoto hnutí a dějinných skutečností se jen dotýká. Onen dav, jenž je v ulicích již déle než měsíc, by byl proletářským povstáním v roce 1956 smeten. Koneckonců proletariát tehdy odmítnul jak Horthyho režim tak jeho bolševického dubléra a odmítnul kapitalismus jako celek! Takže nacionalistické a fašistické odkazy na rok 1956 jsou naprosto absurdní lži. Těch pár bývalých revolucionářů, z nichž se stali sluhové fašismu, v podstatě stojí proti své vlastní minulosti.


Možná, že v blízké budoucnosti dojde ke změně vlády. V tom případě by se vládnoucí třída naprosto demaskovala. Pokud ovšem nebude přijímat ekonomická opatření proti sobě. K tomu již před nedávnem došlo, když se vláda zadlužila, aby zvýšila platy. Dočasně tím zacpala dělnické třídě hubu, ale šlo to jen nakrátko. Světový kapitál dal maďarské vládě lekci. Nespokojenost pak vyhnala do ulic dav, ale fašismus obestavěl některé části dělnické třídy zdmi národního optimismu. Na druhé straně dělnická třída prožije zvyšování míry vykořisťování. Nyní jsou bandy bílých teroristů v ulicích a jejich demokraté sedí v parlamentu. Jsou jen bezvýznamnou menšinou? Ano, zatím ano. Bude-li ale životní úroveň rychle klesat, bude boj v ulicích pokračovat. Za této situace není lhostejno, zda skupiny s rudými prapory zaútočí na parlament, nebo bílí teroristé napadnou synagogu. Rovněž je důležité, zda se znovu objeví antifašismus, neboť v tom případě by se znovu vytvořila demokratická past. A to jsme okusili jen situaci v Maďarsku.


Na otázku vypuknutí očekávané proletářské revoluce můžeme odpovědět pouze spekulativně. I když k této odpovědi přispívají i zkušenosti z bojů naší třídy. Naše třídy nikdy dlouho nestrpěla postupně narůstající ekonomické vykořisťování dělnické třídy na celém světě. To nám sice dodává naději, ale je třeba poznamenat, že kapitalistický svět byl vždy silnější a lépe organizovaný než naše revoluční pokusy. Na druhé straně strukturální nutnost kapitálu (nekonečná akumulace) kazí optimistickou vizi budoucnosti (nukleární věk, zimní léta a letní zimy atd.). A zatím proleťák, který bydlí vedle vás, už několik dní neměl teplé jídlo a před nedávnem pět žebráků zemřelo na podchlazení. Dělníci spěchají na svá pracoviště, nadávají na hromadnou dopravu a večer se dívají na televizi a mezitím donekonečna sní o štěstí. Dokud jim neodstřihnou elektřinu. A co pak? Všeobecný rozklad a bída musí zrodit revoluční situaci a revoluční uvědomění. Přijdou-li však tyto pozdě, znovu se na ulicích objeví soupeření mezi demokratickými proudy, které dělníkům jasně odhalí nemožnost sociálního smíru. Žádná občanská válka neexistuje sama o sobě, vždy za ní stojí třídní zájmy. Otázkou však je, nakolik se v procesu vykořisťování rozpadne falešné vědomí, a jak silně dokáže nastoupit třídní boj.


Vládnoucí třída vždy využívala davy dělníků s vymytými mozky pro své zájmy. Jenže navzájem si konkurují i různé druhy nacionalismu a krajní pravice bez efektivní kapitalistické podpory upadne. Neboť ekonomicky se v zatracené oáze demokracie objevuje jen zlomkovitě. Reformistická minulost dělnickou třídu několikrát svedla na scestí. Nyní se však bezprostřední cíle a reálné touhy musí nutně protnout, a to nikoli na pitevním stole, ale v boji naší třídy - na rudých barikádách!



Barikáda kolektiv

podzim 2006